Jak se stát lepším fotografem a významně lépe fotografovat

Co bych mohl a měl dělat proto, abych se jako fotograf neustále zlepšoval? Pravděpodobně jako mnoho jiných fotografů se často zamýšlím nad touto otázkou a v zásadě jsem nenašel univerzální odpověď. Na rady ostatních jsem začal více cestovat, nicméně a zvláště v současné světové situaci se cesty do určitých míst naší planety nedoporučují a navíc každý cestovat nemůže. Chtěl jsem tedy najít něco, co bych mohl dělat bez ohledu na místo a čas, avšak až do nedávna jsem tápal ve tmě.

Minulý týden mi však významně otevřel oči americký fotograf Joel Meyerowitz. Říkal, že když si představíme vývoj fotografa jako křivku na grafu, nejspíš uvidíme rostoucí trend křivky, který, třebaže v určitých místech může klesat, směřuje z levého spodního rohu doprava nahoru. Naše křivka však nemusí růst pouze postupně, ale v určitých bodech může růst skokem - jak kdyby se fotograf najednou dostal o úroveň výš. K takovému skoku může dojít například ve chvíli, kdy se fotograf dostane na pomyslný vrchol, kdy je už docela dobrý a je schopen zvládnout téměř cokoliv v rámci fotografie. Například může být profesionálem, nebo “pouze” amatérem s parádním portfoliem. V tomto okamžiku, říkal Joel, by se prý měl daný fotograf zamyslet, co ze všech svých nabytých znalostí může zapomenout resp. jaké fotografické, umělecké, technické nebo jiné pravidlo může přestat respektovat a následně tím získat dostatek volnosti, aby se mohl skokem posunout o úroveň výš a zásadně lépe fotografovat.

Něco takového, aniž bych si to tehdy uvědomoval, pro mě jednou udělal český fotograf Antonín K., který mi dvěma slovy otevřel dveře do vyšší fotografické sféry. Seděli jsme u stolu v kavárně, a já mu ukazoval několik hodin předem nafocené fotky na displeji svého fotoaparátu. Občas jsme se u nějaké zastavili, zatímco jiné někdy jemu a jindy nám oběma nestály za řeč. A po několika minutách jsme narazili na fotografii, kterou jsem měl tendenci přehlédnout, zatímco on mi na ni řekl: "Co tahle?" "No, ta je dobrá, ale není ostrá," přirozeně jsem odvětil, na což mi Antonín přirozeně řekl: "No a?" Zamyslel jsem se… ”No jo, to je vlastně pravda," s pocitem nově nabyté svobody jsem mu po chvíli odpověděl.

Jednalo se o jeden z několika zásadních momentů mého fotografického života. Do doby nedávné jsem však neuměl přesně vysvětlit, co a hlavně proč se mi tenkrát v hlavě rozsvítilo. Myslel jsem, že jsem pouze přestal věřit v uměle vytvořenou představu zpopularizovanou výrobci fotografického vybavení, že fotka musí být ostrá, aby byla dobrá. A třebaže se má tvorba významně zlepšila, o skoku v růstu jsem neměl ani potuchu a už vůbec jsem netušil, jak něco takového zopakovat. Až nyní, díky géniu z New Yorku, jsem konečné schopen - a vy také - tuto zkušenost replikovat. Přemýšlíte již také, jaké pravidlo můžeme dál přestat respektovat?