Potřebuje-li fotografie název, jedná se o výcvak?

Některé fotografie vnímáme podobně, jiné silně individuálně. V podstatě vždy si nebývale považuji, když se divák rozhodne podělit o svůj upřímný pohled na moji tvorbu a všímám si, jak na koho mé snímky působí. Zvláště u mých street fotek se mi stává, že lidé se pesimistickým pohledem na svět vidí depresivní obrazy, zatímco realisté vidí manifestaci života v jeho různých formách a optimisté se mají tendenci se spíše usmívat.

Dříve jsem si myslel, že název fotografie je pro její úspěch u diváka zásadně důležitý. Někteří si možná vzpomínáte i na článek vyzývající fotografy k pojmenovávání svých výtvorů, které sdílejí s veřejností. Dnes, ačkoliv stále věřím, že téměř cokoliv je lepší než mít u fotky napsáno “IMG_2678.jpg”, dovolil bych si tvrdit, že pokud nehovoříme o SEO, je úplně jedno, jaké jméno foto nese. Tedy až na pošetilé a mnohdy až vychytralé popisky, kterými se fotografové a fotografky snaží vynahrazovat nedostatky své schopnosti se vizuálně vyjadřovat.

Několik (hash)TAGů a název například Untitled #331, Berlin 2016 nebo Kapské město, JAR 1995 nejen vypadá profesionálně, ale nechává diváka vnímat fotku čistě a bez zbytečných poznámek jejího autora. Naše tvorba, za předpokladu určité kvality, se pak snadněji stává zrcadlem každému, kdo se na ni podívá, vzbuzuje reakci a často i diskuzi. A kdo se v ní najde, často ji opravdu miluje.

Vzpomínám si, když nám pan profesor vyprávěl o svém prvním setkáním s mořskými krajinami fotografa jménem Hiroshi Sugimoto. V prvních chvílích prý vůbec netušil, o co jde. V popisu byl pouze název místa a rok a o si říkal, jestli se autor nezbláznil… Pak se však do jedné z fotek dlouze zadíval… A ona se najednou začala pohybovat jako mořská hladina. V té chvíli si prý tvorbu japonského autora snad navždy oblíbil.

Podobně jako jméno nedělá člověka, název nedělá fotku a musí-li si divák přečíst název, aby fotografii pochopil, pravděpodobně se nejedná o umělecké dílo, ale spíše o výcvak.