Já a Instagram aneb Jak vyhrát a svou vizi nezaprodat

Psal se prosinec roku 2010, nad Prahou poletovaly vločky sněhu, které ani v samotném centru města nemizely ihned po jejich dopadnutí na chodník a já si svou večerní procházku ze školy domů krátil fotografováním keříků v bílých čepicích uprostřed Václavského náměstí. Displej telefonu jsem měl celý mokrý, kdo by si v tak krásné předvánoční atmosféře nechal stát vybavení v cestě... Detaily si již přesně nepamatuji, nicméně si vzpomínám, že jsem se pro něco stavěl v nákupním centru, kde jsem si ve frontě stáhl novou a do té doby neobvyklou aplikaci zvanou Instagram a před 248týdny nahrál svou první fotografii nazvanou Let it snow!

Mezi mými prvními Instagramovými přáteli byli fotografové a fotografky z Japonska, Spojených států amerických, Francie a dalších zemí vyspělého světa. Všichni jsme fotografovali iPhone telefony, sdíleli čtverečky z různých koutů světa a komunikovali univerzálním jazykem téměř pro každého člověka na světě. Na lidi z Česka jsem si však musel přibližně půl roku počkat. Pamatuji si, že jedním z prvních byl Oldřich Horák (@horakol), který prostřednictvím Instagramu sdílí své optimisticky laděné momentky ze svého života bez přestání dodnes.

To samé však nemohu říct o sobě. Když v první polovině roku 2012 došlo k prodeji námi oblíbené společenské sítě modré příšeře, bez které nedává nejeden český teenager ani ránu a která nemá snad ani nejmenší zrnko respektu pro pracující fotografy, rozhodl jsem se IG opustit. Mrzelo mě to, protože takovou komunitu z focení nadšených lidí jsem od dob, kdy jsme všichni byli na flickru, nenašel a poslední dobou jsem stále více koketoval s myšlenou, že bych se na gram vrátil. Stále jsem však neměl jasnou představu, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

V rámci svého odpočinku mi ale konečně myšlenky začaly zapadat do sebe a když se mi před měsícem a půl rozsvítil telefon se zprávou od fotografa a mého kamaráda z Portlandu, který mi z čista napsal; Už jsou to roky, co jsi přestal dávat fotky na Instagram. Co se stalo? Po krátké komunikaci mi vše zcvaklo, srovnal jsem se s nároky na užití mých fotografií a na Instagram se po třech letech vrátil.

Již šest týdnů teď téměř každý den sdílím novou fotografii, prohlížím si práce ostatních, srdíčkuji, občas komentuji, nacházím nové kreativní přátele a samozřejmě občas bojuji se svým egem; Každý chceme, aby naše fotografie měly co nejvíce lajků a sledovalo nás co nejvíce lidí a někteří jsme dokonce schopni nevědomky propadnout nátlaku našeho okolí a zaprodat naši dlouhá léta vyvíjenou vizi za několik "hloupých" srdíček. Člověk se tak snadno a rychle může stát otrokem svých fanoušků - nejeden talentovaný fotograf díky tomu přestal fotografovat.

Na letním fotografickém festivalu OAFF v Českém Krumlově finalistka a mladá umělkyně při děkovné řeči poděkovala porotě za to, že její dílo pochopili. Publikum se samozřejmě zasmálo. Ona však velmi dobře věděla, co řekla. Výhra ji potěšila, avšak svůj názor, vizi, by za ni nezaprodala. Na rozdíl od mnohých fotografů a fotografek na Instagramu i jiných společenských sítích.

Publikujte fotografie, které se vám líbí a jimiž jste si natolik jistí, že je vám jedno, kolik srdíček dostanete. Dobrá tvorba reprezentuje názor svého autora, ne pouze, jestli vůbec, svého publika.