Fotografův instinkt aneb Kdo čelí strachu a naslouchá svému citu, často sklízí ovoce

Představte si, že jste v situaci, kdy se toho děje tolik, že byste potřebovali stát a fotit alespoň na třech místech najednou. Koukáte kolem sebe. Jak šachista se snažíte uvažovat o několik kroků dopředu, nicméně během chvíle zjišťujete, že na přemýšlení není čas. Koukat na displej foťáku nepřipadá v úvahu a je vám jasné, že výslednou práci uvidíte až na monitoru svého laptopu, nebo jiného počítače. Fotíte instinktivně, spoléháte se sami na sebe. Poté, co nafotíte, co můžete, jedete na hotel, zkopírujete své fotografie a pak se jimi začnete postupně probírat. Už se vám někdy stalo, koukali na své fotky a nemohli si pomoct, abyste se sami sebe s každou další fotkou nezačali ptát: “Ty jo, kdo tohle fotil?”

Mně čas od času ano. Třebaže vím, kdo se díval skrz hledáček a kdo tiskl spoušť, nemůžu si pomoct a zmíněná otázka se mi v hlavě stále dokola objevuje. Fotky nejsou špatné, některé se vážně povedly a celkově mám rádost, avšak sám sebe v nich nepoznávám. Poprvé mě to docela zaskočilo. Nakonec jsem to nechal chvíli být a když jsem se o několik dní později ke své práci vrátil, začal jsem se ve své tvorbě zase naštěstí vidět. Vysvětlil jsem si to tak, že instinkt byl napřed, zatímco rozum zaostával.

Dnes si v takových chvílích s úsměvem říkám: "Blbče, asi ses zase o kousek předběhnul." Nechám to pár dní a edituji dál.

Abych řekl pravdu, docela jsem si práci v relativně extrémních podmínkách oblíbil. Samozřejmě nic se nemá přehánět, ani do plusu, ani do mínusu, ale doposud můžu konstatovat, že se mi vážně vyplatilo nakládat si na své pomyslné fotografické kolečko vždycky o trochu více, než si myslím, že uvezu. Aneb kdo dobře čelí strachu a naslouchá svému citu, často sklízí ovoce.