Kletba znalosti aneb Jak převaha informací může vést k nečitelné fotografii

Nejen v rámci našich foto misí, ale také při prohlížení si fotografií zaslaných do různých fotografických soutěží často se zaujetím pozoruji, jak tvorba různých autorů z mého pohledu odpovídá, nebo neodpovídá zadanému tématu. Učím se tím mnohé o sobě i ostatních fotografkách a fotografech. Zatím jsem se v našich misích s fotkami, které by byly úplně mimo nesetkal, nicméně soutěže jich jsou plné. A možná jednou z nejhořších věcí je vytvořit fotografii a pak se jí snažit do určitého tématu napasovat, neboť nakonec člověk často končí s pomačkanou (čti nečitelnou) fotkou, která by však bez nevhodně napasovaného kontextu byla úspěchem. Dnes bych se ale rád pozastavil u fenoménu zvaného kletba znalosti;

Co vidí fotograf, ne vždy vidí i ostatní. Fotografie je, jaká je a přání autora je rozumu a vnímání diváka druhotné a v mnoha případech nevýznamné. Více informací není vždy lepší než méně.

Zajímavě se na princip převahy informací fotografa nad divákem resp. na schopnost diváka pochopit, co fotografie skutečně vyjadřuje a neschopnost fotografa vytvořit srozumitelnou fotografii, podívali tři ekonomové se jmény Colin Camerer, George Loewenstein a Martin Weber. V publikaci The Journal of Political Economy se s odbornou veřejností ve svém článku The Curse of Knowledge in Economic Settings: An Experimental Analysis podělili o princip, který nazvali prokletí/kletba znalosti (curse of knowledge). A třebaže Weber, Loewenstein a Camerer nerozebírali přímo vztah fotografa a diváka, jejich pozorování je možné téměř aplikovat téměř na každou situaci, v níž figurují dvě a více stran s asymetrickou (nesouměrnou) mírou informací.

Když sečteme více než 150 let historie fotografování a několik staletí historie malířství pravděpodobně bychom nenarazili na člověkem vytvořený obraz, jenž by absolutně a přesně vystihoval vše, co jím chtěl jeho autor říct. Přesto existují fotografie, kterým rozumíme, které chápeme a které nám říkají možná více, než si umělec sám představoval. Fotografové, kterým se podařilo prolomit “kletbu znalosti” a kteří nepředpokládají, že se divák bude na jejich tvorbu dívat stejnými brýlemi jako oni, často komunikují se svým obecenstvem nejúspěšněji. Ví a nebo cítí, co ze snímku můžou a mají vynechat a na jaké elementy určitě nezapomenout. Pokládají otázky, přivádí k zamyšlení, nebo stimulují jiné lidské smysly, avšak ani zdaleka neprozrazují všechny odpovědi. Dobrý fotograf ukáže směr, ale svého diváka celou cestu za ruku nevede.

Dobří fotografové a fotografky a vlastně i malíři a malířky a také učitelé a učitelky si jsou vědomi, že při vzniku jejich fotografie, obrazu a nebo myšlenky jim divák, ani student do hlavy neviděl.

Představte si to jako když se bavíte se spolužákem z gymnázia, který nedávno dokončil doktorát v oboru aplikované genetiky, a po pěti minutách rozhovoru s ním nemáte ponětí, co půlka termínů, jež používá, znamená. Podobně i náš příliš osobní leč vizuálně vyjádřený pohled má tendenci ostatní spíše dezorientovat. Fotograf, vědec, učitel si to v danou chvíli neuvědomuje, pro něj je to všechno samozřejmé, vždyť studiem různých genotypů či tvorbou fotografií strávil posledních několik let. Nezasvěceným místo obohacení nicméně pouze motá hlavu. Vždycky si přitom vzpomenu na Einsteina; Nejsi-li to schopen vysvětlit jednoduše, pravděpodobně tomu dostatečně dobře nerozumíš. Dává to smysl?