Nefotografoval jsem, protože jsem si to chtěl užít aneb Můžeme fotografovat a zároveň žít?

Když si fotografové sednou k jednomu stolu a začnou společně sdílet příběhy a zkušenosti ze života s a za fotoaparátem, většinou netrvá dlouho, než někdo pronese větu typu; Víš, já jsem nefotografoval, protože jsem si to chtěl skutečně užít. Přiznávám se, až donedávna mi na tom nepřišlo nic divného. Vzpomínám si na řadu událostí, jichž jsem byl přítomen, ale protože jsem fotografoval, jediné, co si z nich pamatuji, jsou mé fotografie. A několikrát jsem také nechal foťák doma, abych si zvláště významné chvíle mohl užít. Dnes se však na otázku fotografování vs. život dívám trochu jinak.

Můžeme fotografovat a užít si každý významný moment našeho života?

Nejeden z nás nabyl dojmu, že si musíme vybrat. Buď budeme fotografem, nebo člověkem. Buď  fotografovat, nebo si život užít. Pamatujete ale, jak jsme se učili řídit auto nebo jezdit na kole? Jak jsme se s přibývajícími kilometry na tachometru našeho dopravního prostředku stále méně “museli” soustředit na každé přeřazení, každou zatáčku a úvahu o přednosti na křižovatce a jak dnes jsme schopni při jízdě poslouchat rádio, povídat si s kamarády, sledovat přírodu a telefonovat? Podobně je tomu i s fotografováním. Jako s kilometry, tak i s přibývajícími stisky spouště našich fotoaparátů resp. úvahami nad perspektivou, kompozicí, expozicí, etc. je fotograf schopen tvořit a žít v jednom okamžiku. Navíc jste si pravděpodobně mnozí všimli, že fotografie, u jejichž stvoření jste danou chvíli neprožívali, většinou nejsou tak dobré, jako ty, u nichž jste žili v momentě, jenž jste fotografovali.

Samozřejmě se nic nemá přehánět, nicméně já jsem z vlastní zkušenosti a pozorování druhých přesvědčen, že být schopen žít a u toho fotografovat patří nejen mezi základní vybavení fotografa, ale je podstatou vzniku dobré fotografie. Fotografie odrážející vizi a rukopis svého fotografa.

Fotoaparát resp. tvorba fotografií jsou součástí života fotografa, ne jeho překážkou.