INTERVIEW: fotograf Caspar Claasen - "...vídám tolik (street) fotografií, u kterých nemám nejmenší ponětí, o čem jsou..."

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Jeho fotografie jsou produktem připravenosti, štěstí a úžasného fotografického oka a talentu. Jedná se o nestrojené, nerežírované a přirozené záznamy skutečnosti připomínající malby mistrů malířů...

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

CASPAR CLAASEN je fotograf z nizozemského Amsterdamu, jehož specializací je zachycování nestřežených momentů, interakcí mezi jeho subjekty a jejich prostředím. Je jedním ze čtyř zakládajících členů ECHIE kolektivu holandských fotografů. A jeho tvorba se objevila v knihách, je vystavována v galeriích a publikována v magazínech a novinách.

Jak jsi se dostal k fotografování?

To je dlouhý příběh! Když jsem byl malý kluk, zajímaly mě různé druhy obrazového materiálu. Zprvu to byli holandští malíři a na počátku 90. let mě jako teenagera oslovila populární fotografie a videa a filmy, jejichž autorem je Anton Corbijn, David Lynch a samozřejmě fotografická tvorba známých Magnum fotografů. A tak, zatímco jsem studoval na Art Academy, jsem se vydal ven do ulic a neřízeně jsem se pokusil o několik fotografií. Abych řekl pravdu, analogová fotografie mě však vždycky frustrovala - vyžadovala si příliš mnoho práce, peněz, … A navíc jsem neměl nejmenší ponětí, co bych měl fotografovat. Roky jsem tedy strávil pouze fotografováním rodiny a našich dovolených. A pak, zhruba před pěti nebo šesti lety, vyšla kniha Street Photography Now, já si pořídil jednoduchý ale dobrý digitální fotoaparát a jednotlivé dílky pomyslné skládačky začaly do sebe kouzelně zapadat. Najednou jsem měl nápad a metodu a to jak prakticky, tak teoreticky, kterou stále používám - tvořím nestrojené fotografie na veřejném prostranství. A jestli to budeme nazývat Street Photography, nebo něco jiného, je mi dnes už jedno - jedná se pouze o žánr.

Můžeš mi říct více o ECHIE a proč by fotograf chtěl být součástí fotografického uskupení jako je tato skupina?

Být v kolektivu je příjemné jednoduše proto, že fotografování je velmi individuální aktivitou. Dobrý kolektiv ti dává zpětnou vazbu, reaguje na tvůj proces i rozvoj. A také ti pomůže s pochybami, které máš o své tvorbě i kariéře resp. s pochybami, které má každý fotograf a umělec. Několik párů očí navíc může někdy opravdu pomoct. A z tohoto důvodu vznikla i ECHIE. Holandská scéna street fotografie je velmi malá, ale zároveň tu máme mnoho fotografů, kteří jeden s druhým soupeří o zájem veřejnosti. A kolektiv má schopnost silněji a produktivněji komunikovat. A samozřejmě nás všechny baví kecat u piva.

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Vyděláváš si street fotografií nějaké peníze?

Kromě občasného prodeje tištěných fotografií a publikování jedné z mých sérií ne. Chceš-li vydělávat peníze, nedávej se na fotografování.

Když fotografuješ, účastníš se aktivně dění na scéně, kterou fotografuješ, nebo se spíše snažíš splynout se svým okolím a být co možná nejvíce neviditelný?

To druhé. Fotografování nevnímám jako společenskou aktivitu. Vlastně by mi nevadilo, kdybych byl úplně neviditelný. Protože však většinou netvořím blízké a konfrontující fotografie, současný stav mi vyhovuje.

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Podle čeho si vybíráš scény a subjekty, které bys rád fotografoval?

Řekl bych, že to je docela variabilní. Může to být cokoliv, co zaujme mé oko a mysl. Někdy se jedná o zajímavé pozadí, u kterého pak musím čekat, až se před ním bude dít něco zajímavého. Jindy někdo udělá něco vtipného nebo zvláštního na vizuálně zajímavém místě, kdy jenom stiskneš spoušť. A někdy máš představu o místě a svém subjektu, ještě než vyjdeš ven. Jako například v muzeích, kde moc rád fotografuji. Dávno už si jen tak neprohlížím výstavy. Je to spíše intuitivní věc, kdy pouze já vím, jakmile to uvidím. A pak doma, když si prohlížím své fotografie, jež jsem během dne pořídil, to pak vůbec nemusí být zajímavé. Je to dlouhý proces učení se, který se každou chvíli mění.

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Měl jsi někdy problémy s lidmi při jejich fotografování?

V podstatě ne. Nicméně, jak víš, já při fotografování nejsem lidem blízko a nijak je neruším. A také jsem člověk s nímž se dá snadno vyjít. A nemám problém druhým vysvětlit co dělám. Na druhou stranu jsou lidé a situace, které nefotografuji, protože se nechci dostat do jakýchkoliv problémů. Nejsem žurnalista, který by musel riskovat své zdraví pro svou reportáž.

Na jakých projektech právě pracuješ?

Více méně mám dva skoro dokončené projekty, jeden s názvem Sporting a druhý jménem Musea, z nichž se pravděpodobně stanou malé knihy. Ale možná s nimi budu i nadále pokračovat, protože mě prostě baví takové fotografie tvořit. A pak mám ještě celoživotní projekt zaměřený na fotografování mé dcery jménem Lora.

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Jakou největší překážku jsi musel překonat na cestě za dobrou fotografií?

Ambici. Netrpělivost. Mé vlastní ego. Chodíval jsem ven a hledal jsem fotografie. Chodil jsem dny a dny, míle a míle. A byl jsem docela zklamaný, když jsem domů nepřišel s dobrou fotografií. Není to moc dobré pro fotografův duševní stav. Dnes se snažím nechávat, aby fotografie přišly za mnou. A snažím se přijmout, že mi občas ty nelepší fotografie uniknou. Někdo jednou řekl, možná Elliot Erwitt, že chodit ven bez fotoaparátu je velmi příjemné, protože právé tehdy vidíš ty nejlepší fotografie.

Co bys řekl, že je tím nejdůležitějším aspektem dobré fotografie?

Neřekl bych, že existuje pouze jedno hledisko. Myslím, že dobrá fotografie jich obsahuje více. Ale možná ta nejdůležitější věc je, že by mělo být jasné o čem fotografie je. Dobrá fotografie neobsahuje pochyby. A když je o pochybnosti, mělo by to být na první pohled jasné. Čímž se snažím říct, že vídám tolik (street) fotografií, u kterých nemám nejmenší ponětí, o čem jsou, nebo co se mi jejich autor snaží ukázat. Možná dobrá fotografie by mě měla zaujmout, a vizuálně atraktivním a rozhodujícím způsobem mi ukázat něco, co jsem ještě neviděl.

© Caspar Claasen

© Caspar Claasen

Co bys označil za svou nejvíce hodnotnou zkušenost, které se ti jako fotografovi dostalo?

Samozřejmě pro mě dost znamená, když mě kontaktují lidé a řeknou mi, že fotografie, kterou jsem vytvořil, je pro ně významná. Například jedna žena viděla na výstavě moji fotografii “little pink girl in the mist”, líbila se jí, ale výtisk této fotografie pro ní byl příliš drahý. Nemohla na tuto fotografii ale zapomenout, a tak o rok později kontaktovala galerii a řekla, že tu fotografii prostě musí mít a že si na ni naspořila. Bylo tak milé slyšet, že někoho celý rok nemohl na jednu z mých fotografií zapomenout. To bylo neobyčené!

Zaujala vás tvorba a slova dnešního fotografa? Více najdete na:  casparclaasen.com, flickr.com/casparclaasen, casparclaasen.tumblr.com, @casparclaasen, and facebook.com/pages/Caspar-Claasen-Photography.

© Copyright Caspar Claasen 2015 Všechna práva vyhrazena pro všechny fotografie v tomto článku.

klikněte pro více informací o tomto projektu a již publikováné rozhovory

Stojí toto interview za TWEET twitteru, LIKE na facebooku či +1 na Google+? Tlačítka jsou kousek níž vlevo.


the-best-foto-thing-odcloneno.png

CASPAR CLAASEN is a photographer based in Amsterdam in the Netherlands whose specialty is capturing candid moments, interactions between his subjects and their surroundings. He’s a founding member of the ECHIE collective of Dutch photographers. And his work has been featured in books, exhibited at galleries, and published in magazines and newspapers. Among other things, Caspar's raw, undirected, and natural photographs are a product of preparation, good luck and an amazing photographic eye and talent. His work reminds me of the paintings I am used to seeing in large museums around the world.

Who or what inspired you to get into photography?

Long story! When I was a kid I was already very much interested in imagery of all sorts. From the Dutch master painters to, later on, when I was a teenager in the early 90’s, the pop photography and videos of Anton Corbijn, films of David Lynch, and of course the well known Magnum photographers. So, while at Art Academy, I did go out and took a few photos myself, on the streets, but very undirected. To be honest, I always found analog photography a bit frustrating, too much work, too expensive… And besides that, I had no idea what to take photos of…! So I stopped doing that and just took family and holiday photos for years. And then the Street Photography Now book came out, about 5 or 6 years ago, and I got a good but simple digital camera and the pieces of the puzzle seemed to magically fall into place. I now had an idea of a method, both practically and theoretically. And it is this method I still use, candid photography in the public realm. Although I don’t really care about whether it is street photography or not anymore. That’s just a genre.

Can you tell me about ECHIE and why would a photographer want to be a part of a photo collective?

A collective is nice simply because photography is a very individual game. A good collective will give you feedback on your process and development. And help you with the doubts you will have about your work, your career. The doubts all photographers and artists have. A few extra pair of eyes can really help sometimes. So this is how ECHIE started as well. The Dutch candid photography scene is very small, but at the same time there are a lot of photographers here, and it’s a constant fight for attention. So, as a collective, you can send a stronger and more prolific message, together. And of course it’s also simply good times drinking a few beers together.

Are you making any money with your street photography?

Besides selling a print every now and then, or getting a photo or series published somewhere, no. If you want to make money, don’t become a photographer!

When you are taking photographs, are you an active participant, or are you trying to blend in and be as invisible as possible?

The latter. Taking photographs is not really a social activity for me, and I would not mind being entirely invisible. But since I mostly do not take very close or confronting photos anyway, this is working out fine as it is.

How do you choose your scenes and subjects you’d like to photograph?

That depends on a lot of variables, I guess. It can be anything that triggers my eye and mind. Sometimes it is an interesting background and I’ll have to wait and see if there’s something happening in front of it too. Sometimes someone just does something funny or strange in a visually interesting spot and manner, and you just take a picture. And sometimes you have an idea already, before you go out, of where you want to go or what you want to photograph. Like in museums, where I always like to photograph. I can never simply look at the exhibition anymore. But mostly it is a very intuitive thing, where I only know it when I see it myself. And then at home, while browsing through the photographs of the day, it can very well be not that interesting after all. It’s a long learning process and it changes all the time.

Have you ever had any problems while shooting people?

Not really. But again, I am not very close or intrusive. And I am a nice guy too. And I can explain what I am doing when asked. At the same time, there are people or situations I will not photograph because I don’t want to get in trouble. I am not a journalist, risking my health for a news story.

What projects are you working on right now?

I have more or less just finished two projects, one named Sporting and the other one named Musea, of which there probably will be a small book. But perhaps I will continue with both those series anyway, simply because I like taking those photos. And then there’s a lifelong project photographing my daughter Lora.

What was the most difficult obstacle you had to overcome to make a good photograph?

Ambition. Impatience. My own ego. I used to go out looking for photographs and walk for days and days, miles and miles. And get quite frustrated when I’d come home with nothing. This is not really good for your mental health. Nowadays, I try to let the photographs come to me. And try to accept that yes, you sometimes miss the best photographs. Someone said that, perhaps Elliot Erwitt, that going out without a camera is very nice, because it’s then you see the best photographs.

In your opinion, what’s the most important aspect of a good photograph?

I don’t think there’s one aspect, I think in a good photo there are more. But maybe the most important thing is that it should be clear what the photograph is about. A good photograph doesn’t have doubts. Even if it is about doubt, that should be clear straight away. What I am trying to say is, I see so many (street) photographs where I have no idea what the photo is about, or what the photographer is trying to show me. Maybe good photography should simply show me something intriguing, something I haven’t seen before, in a visually attractive and decisive manner.

What was the most rewarding experience you’ve had as a photographer?

I does mean something to me when people contact me and tell me a photo I took means something special to them, of course. For instance, there was this woman who saw a photograph of mine, the little pink girl in the mist, at an exhibition. And she liked it a lot but thought the print was too expensive for her. But she couldn’t let it go, and a year later she contacted the gallery and said she simply had to have it and that she saved up for it. That was so very nice to hear, that someone could not get a photo of mine out of her head for a whole year. That’s special.

For more information about … and his amazing photographs please visit:  casparclaasen.com, flickr.com/casparclaasen, casparclaasen.tumblr.com, @casparclaasen, and facebook.com/pages/Caspar-Claasen-Photography.

© Copyright Caspar Claasen 2015. All Rights Reserved for all photographs featured in this post.