INTERVIEW: fotograf Sorin Vidis - "Několikrát mě večer napadla tlupa psů, a tak jsem musel svou Leicu používat i jako zbraň."

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Když jsem se dnes podíval ven, myslel jsem, že se neudržím u počítače a budu muset jít fotografovat. Nakonec jsem však u své obrazovky zůstal. Dnešní rozhovor je s dokumentárním fotografem z Rumunska…

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

SORIN VIDIS je rumunský dokumentární fotograf z Bukureště. Jeho tvorba se objevila v galeriích i frekventovaných místech online. A jeho zájem je převážně poznávání sama sebe i lepší porozumění společnosti v níž žije.

Jak jsi se dostal k fotografování?

Není to úplně poutavý příběh, je takový obyčejný a možná ne úplně dobrý… Bylo to asi takto; Neměl moc co dělat, trochu mě zajímalo fotografování a říkal jsem si, že by mi to mohlo jít. Během roku 2006 jsem se tedy rozhodl pustit do focení a jakmile jsem si mohl dovolit koupit digitální foťák, vydal jsem se na cestu do světa tvorby fotografií.

Z mého pohledu to není špatný příběh, řekl bych že mnoho fotografů začalo podobně. Inspirovali tě nějací fotografové?

Ani fotografové, ani nic jiného. Do dnešního dne se snažím být ovlivněn ostatními fotografy co nejméně, třebaže několik z nich skutečně obdivuji. Žijeme ve světě vzorů a napodobenin a já bych raději měl čistou mysl a byl otevřený čemukoliv, co se mi objeví před očima, než abych někoho kopíroval.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Předpokládám, že něco takového není snadné, jestli je to vůbec možné.

Bohužel lidská mysl je snadno ovlivněná a já nejsem schopen vědomě předcházet všemu. Mé fotografie tedy nemohou být produktem pouze jedné mysli. Je však stále lepší mít mysl otevřenou, než zmanipulovanou.

Uvažoval jsi někdy nad tím, proč fotografuješ?

Zpočátku ze sobectví. Chtěl jsem vlastnit místa a scenérie, které jsem viděl. Nicméně v posledních dvou nebo třech letech se mé znamení Blížence se stalo více altruistickým - třebaže je v jádru stále egoismus - a já se začal zabývat dokumentární a street fotografií, fotožurnalistikou a fotografickou esejí. Dnes tedy fotografuji, protože mi fotografování dělá radost, bere mě do světa, udržuje mé oči otevřené a mou mysl v bdělosti.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Čeho bys svou tvorbou rád dosáhl?

Kromě toho, aby přispěla ke zlepšení našeho světa a přinesla věčný mír… mé cíle jsou méně utopistické, třebaže jejich dosažení je stejně náročné. Rád bych, aby lidé pochopili, že fotografování je o něčem více, než jen o krásných scenériích a sexy holkách ležících v hloupých polohách, které angažují diváka pouze na bázi základního instinktu a nepřispívají k počátku intro a ani extrospektivního myšlení. Dokumentární fotografie, foto-esej, fotožurnalistika a také street fotka obvykle zachází do mnohem širších a hlubších míst našich zájmů, které by i pro diváka samotného mohly být mnohem více hodnotné.

Jakou nejnáročnější překážku jsi musel překonat, abys vytvořil dobrou fotografii?

Myslím, že strach, odpor, neschopnost a další předsudky. Docela hodně pro jednu fotku… a kdo říká, že byla dobrá?! Fotografování v dolině Vacaresti, bylo naročné. Několikrát mě večer napadla tlupa psů, a tak jsem musel svou Leicu používat i jako zbraň. Kromě toho se ale většinou vyhýbám nebezpečným situacím, třebaže riskuji, že mi unikne dobrá fotografie.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Pociťuješ potřebu se v rámci fotografování specializovat na určitý žánr?

I když jsem Rumun a Rumuni jsou dobří ve všem najednou a také vysoce přizpůsobiví, věřím, že soustředěním se na specifický žánr ze sebe dostaneš to nejlepší, co v sobě máš. Myslím, že je vědecky dokázáno, že zúžením svých zájmů, se dostaneš dál, než když se ztratíš ve všem možném. Je to jak prohlubování hloubky ostrosti.

Jakým způsobem sdílíš svou tvorbu s okolím světem?

Nemám žádné eso v rukávu. Používám Facebook, Flickr, 1x (třebaže se neztotožňuji s jejich filozofií), dále LFI Gallery a má Cargo stránka. Abych řekl pravdu, jsem moc líný na Facebook, i když je to mocný nástroj, je mi trapné sám sebe prosazovat. To je ale příběh na jindy.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Co považuješ za svůj největší fotografický úspěch?

Doufám, že teprve přijde. Živit se fotografováním by bylo super a toho se v současnosti snažím dosáhnout. Doteď to ale byl malý úspěch mého projektu “Last People of the Pit”, který byl přeložen do němčiny, řečtiny a objevil se i v mnoha online anglických publikacích.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Chápu, že se footgrafováním ještě neživíš, vyděláváš si ale alespoň něco jako fotograf?

Nic moc. V současné době spolupracuji s fotografem jménem Bogdan Boghitoi, s nímž se snažím přilákat sponzory, kteří by nám pomohli dokončit náš projekt a následně jej publikovat. Není to snadné, ale jsme zatím na počátku a já věřím, že to dopadne.

Na jakém projektu s Bogdanem pracujete?

V současnosti dokumentujeme sezónu 2014–2015 našeho národního sportu a fenoménu Oina. Fotografujeme pouze na film a rádi bychom náš projekt zakončili knihou. Stále však sháníme finance. A pak máme ještě 2–3 nápady na dokumentární projekty, kterými se budeme tento rok zabývat.

© Sorin Vidis - Oina-Project.ro

© Sorin Vidis - Oina-Project.ro

Kde se mohou lidé dozvědět více o vašem Oina projektu?

Na oina-project.ro.

Podle čeho si vybíráš lidi, místa a události, které bys rád dokumentoval?

To je otázka osobního zájmu a věcí, které mě zajímají obecně a které chci prozkoumat. Ať už si vyberu cokoliv, pokaždé se snažím zabředávat spíše do bizarní a mystické stránky dané věci, kterou se dostanu do nových dimenzí daného problému a zároveň tím dám lidem možnost jej různě interpretovat.

© Sorin Vidis

© Sorin Vidis

Co bys poradil fotografům a fotografkám, kteří by se rádi zlepšili v dokumentární fotografii?

V první řadě bych sám byl rád, kdyby mi někdo poradil. Ale pokud existuje někdo, kdo je ještě horší, než jsem já, řekl bych toto:

Nejdůležitější je mít skutečný zájem o subjekt, který dokumentujete. Poznávání lidí, naslouchání jejich životním příběhům a vstup do jiného/jejich světa - to mě zajímá ze všeho nejvíce. Třebaže vyprávění více fotografiemi je významnou a tradiční částí dokumentární práce, této cesty se striktně nedržím. Snažím se považovat každou fotografii za samostatného vypravěče. Myslím, že série takových fotografií má větší váhu a ponecháním některých dveří neotevřených si divák může snadněji sám leccos představit, nebo si sám vyhledat chybějící informace.

Nové vlna dokumentární fotografie se soustředí na sterilní scenérie a portréty se středovou kompozicí ve strohém a úzkostlivém prostředí, aby vymačkala pravdu ve stylu tajné bezpečností služby jako je například CIA. Myslím, že je stále možné opatrně spojit staré způsoby dokumentární fotografie s těmi novými. A samozřejmě stále je lepší snažit se chytit ten pravý a rozhodující moment a zachytit skutečný život, než se jej snažit reprodukovat.


Zaujala vás tvorba a slova dnešního fotografa? Více najdete na: cargocollective.com/SorinVidis, flickr.com/photos/12542714@N02/ a facebook.com/vidis.sorin

© Copyright Sorin Vidis 2015 Všechna práva vyhrazena pro všechny fotografie v tomto článku.

klikněte pro více informací o tomto projektu a již publikováné rozhovory

Stojí toto interview za TWEET twitteru, LIKE na facebooku či +1 na Google+? Tlačítka jsou kousek níž vlevo.


sorin-vidis-odcloneno-interview-photographer-documentary.png

SORIN VIDIS is a Romanian documentary photographer based in Bucharest. His work has appeared in galleries as well as online. And he is mostly interested in gaining a better understanding of his own self as well as the society he lives in.

Who or what inspired you to get into photography?

Well it's not a catchy story, it’s more of a lame one. I didn’t have much to do, but I had a slight interest in photography. I also had a feeling I could be good at it. So at some point during 2006 I decided to get into photography and bought a digital camera as soon as I could afford one.

That’s not a lame story, I’d say many photographers have a similar one. What about other photographers?

Actually, no one or nothing in particular inspired me. Till this day I am trying to be influenced as little as possible by other photographers, even though there are a few I admire. We live in a world of patterns and copycats and I’d rather have a clear mind and be open to whatever unfolding before my eyes than to copy someone.

I suppose something like it is not very easy if it is even possible.

Unfortunately the human mind gets biased easily and I cannot consciously prevent everything and my pictures cannot be a one mind show. But still it’s better to have my mind open than biased.

Why do you take photographs?

Initially my reasons were selfish. I wanted to possess the places and sceneries I saw and liked. But in the last two or three years my Gemini sign grew more altruistic in an egoistic way and turned to dwelling into areas such as documentary, street-photography, photojournalism and photo-essay. Today I take photographs because it brings me pleasure, takes me places, keeps my eyes open and mind awake.

What would you like to accomplish with your work?

Besides making the world a better place and bringing eternal peace, my goals are less utopic but as hard to achieve. I would like people to grasp that photography is much more than beautiful sceneries and sexy girls lying in awkward positions, only engaging viewer’s basic instincts and not inducing any progress in introspective or extrospective thinking. Documentary photography, photo-essays, photojournalism, and also street photography usually dwell into wider and deeper areas of interest that could be more rewarding for the observer.

What was the most difficult obstacle you had to overcome to make a good photograph?

I think fear, repulsion, inadequacy, and other prejudices. Quite a lot for a photo and who says it was good?! Taking photos in Vacaresti pit was a bit difficult. I was attacked by pack of dogs a few times late in the evening so I had to use my Leica also as a weapon. But other than that I must admit I usually avoid dangerous situations even though there is the risk of missing out on a good photo.

Do you feel a need to specialize in a specific genre of photography?

Although I am Romanian and Romanians are good at everything at once and also highly adaptive, I do believe that concentrating on a specific genre will bring out the best out of yourself. And I think it's been proven as a scientific fact that narrowing your interest will get you further than losing yourself in this and that. It's like getting a deeper field of clarity through a smaller diaphragm than the other way around.

How do you share your work with the world?

Well I've got no ace down my sleeve. I use Facebook, Flickr, 1x (although I do not believe in the line they are promoting), LFI gallery and my cargo site. To tell you the truth I'm too lazy on Facebook but that's just because although it's still a powerful tool I'm too embarrassed to self promote. But that’s a story for another time.

What was the most rewarding experience you've had as a photographer?

I just hope it's yet to come. Making a living out of photography would be one, and that's actually what I'm presently trying to achieve. And until now I guess the slight success of the “last people of the pit” series that I found was published and translated into German, Greek and a lot of other English online publications.

Are you making money through your photography?

Nothing much. Presently I'm working together with another photographer by the name of Bogdan Boghitoi with whom I am trying to attract sponsors that would enable our work to get finished and published. It's a tough cookie, but we're at the beginning and I have high hopes attached.

What project are you currently working on?

Me and Bogdan are currently documenting the Oina national sport phenomenon as it stands in 2014–2015. It's a documentary entirely shot on film that we would like to finalize into a coffee table book. We are currently struggling to get the necessary funding for it. And we also have 2–3 new documentary/essay ideas to be developed this year.

Where can people find out more about your Oina project?

At oina-project.ro.

How do you choose people/places/events you'd like to document?

It's a matter of personal interest and things I get acquainted with and I want to get into. Whatever the subject I choose I always try to get more into the bizarre and mystical side of it. This way I have an opportunity to bring out new dimensions of the issue and at the same time I am able to leave it open for interpretation and depth.

What piece of advice would you give to someone interested in getting better at documentary photography?

First of all, I'd like to get advice in getting better at documentary photography, but if there's anyone worse than me out there I'll tell you this:

A genuine interest in the subject to be documented is the most important. Getting to know the people, finding out their stories, putting things together and actually stepping into another world is what gets to me the most. Although narration is an important part of a traditional documentary I do not follow this path strictly. I try to treat every photo as a stand alone storyteller. A series of such photos, I think, is more important than a longer and more comprehensive photo-narration. Also leaving some empty spots give the viewer some extra room for his own imagination and maybe inspires some to seek out other information about the issue.

The new wave of documentary photography concentrates on steril sceneries and centered portraits in an austere and anxious environment which squeeze the truth out in a CIA fashion. I think it is possible to carefully align the old ways of documentary photography with the new. And of course it’s still better to try to catch the decisive moment and to capture real life than trying to reproduce it.


For more information about Sorin and his amazing photographs please visit: cargocollective.com/SorinVidis, flickr.com/photos/12542714@N02/, and facebook.com/vidis.sorin.

© Copyright Sorin Vidis 2015. All Rights Reserved for all photographs featured in this post.