Jak byla tvorba fotografie náročná je úplně jedno...

Podobně jako někteří rodiče pro přehnanou lásku nevidí chyby svých vlastních dětí, nejeden fotograf při představě kolik úsilí a finančních prostředků bylo nutné do vzniku jeho fotografie investovat, má tendenci nekvalitu své vlastní tvorby přehlížet. A v případě neúspěchu se cítí nepochopen a téměř každého kritika považuje za omezeného pitomce.

Fotografie má však příběhy vyprávět, ne být pouze jejich symbolem...

...jenž vedle sebe potřebuje papír s pěti velkými odstavci textu s vysvětlením, že autor musel složitě přesvědčovat byrokraty, že jej to stálo desetitisíce korun, že jej při tvorbě málem přejelo auto a že bla bla bla. Divák prostě vidí fotku, která je buď dobrá, nebo ne. Fotografovo vymlouvání, kterého jsem se samozřejmě také dopustil, mi přijde ponižující. Zvláště když si člověk přečte či vyslechne jaké možnosti autor měl a s jak podprůměrným snímkem se prezentuje.

Chápu, jak s fotografií, jejíž tvorba dala obzvláště zabrat, není vždy snadné se rozloučit, nechat ji ležet v archivu a s ostatními se o ni nikdy nepodělit. Vystavovat však obyčejný výcvak jako své poslední umělecké dílo mi přijde minimálně úsměvné. A třebaže na chvíli pohladí autorovo ego, dlouhodobě jej pravděpodobně o respekt připraví.

Jak byla tvorba fotografie náročná je úplně jedno aneb Úžasný příběh ze zákulisí z výcvaku dobrou fotku nedělá.

Když už jsme se v editu nechali příběhem ze zákulisí ošálit, není lepší si tiše a s pokorou vyslechnout pohled okolí, uvědomit si, kde jsme udělali chyby a co se nám podařilo a jít vzpřímeně a bez zbytečné ztráty respektu našeho okolí dál?