Potenciálně nejdůležitější aspekt dobré fotografie

Nevěděl jsem, o koho jde. Jediné, co jsem viděl, byl portrét zchátralých a před očima se rozpadajících rukou. Nic více a nic méně. Jeden by lehce mohl tuto fotku nazvat nechutnou, zatímco jiný by v ní viděl varování a mnohým by pravděpodobně ukázala život lidí na ulici, jak jej zblízka ještě neviděli. Obraz oplýval příběhy a já si jej do dnešního dne, ačkoliv byl vizuálně velmi jednoduchý, pamatuji. Stále mi leží v hlavě, něco takového jsem ještě neviděl a co ve mně vzbudil, jsem možná do té doby necítil. Když si ty ruce vybavím i dnes zažívám silné emoce. Připomnělo mi to minimálně pro dokumentární fotografy slavná slova Antonína Kratochvíla…

 
Fuck the story… Shoot emotions!
— Antonín Kratochvíl
 

Samozřejmě tím nechci naznačit, že bychom měli fotit jenom plakající vdovy ve smutečních síních nebo jásající miminka za slunečného dne v parku. Přesto, ač se nám to nemusí zdát, na Antonínových slovech něco je. Emoce nemusí být vždycky vidět, a přesto je fotograf schopen je v nás vyvolat - jako například obrazem tak zbídačených rukou, že nemáme jinou možnost než minimálně vnitřně a kolikrát i slovně reagovat.

Příběh má bezesporu ve fotografii své významné místo, stále častěji však uvažuji, že slovo dostává až po emoci.

Alespoň já mám poslední dobou tendenci fotografie, které mě nechávají chladným, přehlížet. A vzpomenout si na ně? To mě během chvíle ani nenapadne. Myslím, že dobře to shrnul kanadský neurolog Donald Calne, který řekl, že "Základním rozdílem mezi emocí a rozumem je ten, že emoce vede k akci, zatímco rozum vede k závěru."