Nechtěl jsem litovat, a tak jsem začal fotografovat

Úplnou náhodou a v místě, kde by to pravděpodobně ani jeden z nás nečekal, jsme se před měsícem a půl poprvé ocitli v přítomnosti jeden druhého. Ona byla krásná. Oči jí jiskřily a úsměv zářil. S každým pohledem na ni jsem viděl fotografie, nicméně čas neúprosně utíkal a naše chvilkové setkání se nezadržitelně blížilo ke svému konci. Budu fotografovat, nebo do konce života litovat, že jsem této krásné příležitosti nevyužil?

Přiznám se vám, že několik let zpátky bych se v takové situaci ani na vteřinu nezastavil. Defaultně bych si ji nechal uniknout a pak se s povzdychem a výmluvou podíval na svého jednookého parťáka… “Třeba příště,” sliboval jsem si. Dnes už ani nevím, kolik krásných příležitostí mi tehdy uniklo. A přitom se stačilo usmát a říct jen několik upřímných slov. Jediné, co mě však zajímalo, byl můj vlastní image a strach, abych náhodou nebyl za blbce. A až donedávna mi nedocházelo, že jsem se bál být za hlupáka, zatímco jsem se jako jeden choval.

Lepší je být za hloupého a být chytrý, než být za chytrého a bejt blbej.

Zvolit si mezi rizikem bytí za blbce a potenciálem pro vznik skvělé fotografie pro mě dnes už v podstatě a naštěstí není otázkou. A třebaže jednou za čas vyměknu, raději jsem za hlupáka a mám fotku, než abych hlupákem byl nebo se vymlouval a svého jednání litoval. Před měsícem a půl jsem tedy, podobně jako v mnoha dalších situacích posledních let, samozřejmě fotografoval.