Fotografování jen s malou hloubkou ostrosti; Známka profesionála, nebo nevyspělého amatéra?

Vzpomínám, jako by to bylo včera, když se mi poprvé do rukou dostal aparát se světelným objektivem konečně schopným tvorby fotografií s rozostřeným pozadím. Malá hloubka ostrosti byla moje modla a já se tímto stylem snažil všechno zachytit. Jako malý kluk jsem po ní toužil a teď jsem ji měl! Záhy jsem se cítil jako profesionální fotograf. Vše jsem fotil na f/1.8 a pak dokonce na f/1.4... Bokeh! Bokeh! Bokeh! Ani nejmenší tušení jsem však neměl, jak jsou mé představy o profesionalitě resp. vyspělém obrazovém vyjádření vzdáleny realitě. 

Podobně jako většina laické společnosti a bohužel i nemalá část fotografické obce jsem ve snímcích pořízených zrcadlovkou se světelným objektivem viděl profesionální tvorbu a na ty celé ostré nahlížel jako na práci amatérů. Až po letech mi došlo, že ona vyspělost není ani zdaleka závislá na drahém vybavení umožňujícím ostrostí oddělovat hlavní subjekt od pozadí. Vždyť takové fotografie umí dělat každý, kdo si koupí pěkný foťák, což, jak víme, z učně nedělá mistra. A navíc jsem za léta studií monografií velkých fotografů z Česka, Evropy, Spojených států i Japonska maximálně rozostřené fotografie, jež společnost považuje za profesionální až na výjimky v podstatě nenašel. Nakonec jsem v hloubce ostrosti přestal viděl všudypřítomnou modlu a začal ji považovat za jeden z kreativních aspektů fotografie. Clony jako f/1.4 případně f/2.8 - v závislosti na objektivu - mi však ani zdaleka stále nebyly cizí.

Za hranice jen profesionálně vypadajících fotografií se selektivní ostrostí a krémovým bokeh mě posunula až konverzace s britským fotografem z Londýna, který pro mě artikuloval, co se mi již dlouho honilo hlavou, ale k čemu jsem do té doby neměl odvahu. Přesně si už nepamatuji, o čem jsme se bavili, ale jasně si vzpomínám, když řekl, že fotografie s malou hloubkou ostrosti považuje spíše za amatérské, než profesionální, třebaže mi to přišlo poněkud tvrdé, poslední hřebíček mi pomohl uhodit na hlavičku.

Rozhodl jsem se teorii otestovat a se svými širokoúhlými objektivy se půl roku držet až na výjimky jen kolem f/8.

Před několika týdny jsem se konečne dostal k souhrnnému editu několika tisíc snímků vzniklých v rámci mé osobní tvorby a jak já byl mile překvapen! Na monitoru mého počítače se najednou začaly objevovat fotografie pracující s juxtapozicí, vodivými liniemi, vztahem mezi popředím a pozadím a celkovou komplexností, o něž jsem se krémovou rozostřeností tak dlouho připravoval. A možná jsem konečně přišel na jeden z aspektů, které dělí učně od mistrů, ačkoliv jim zatím nesahám ani po kolena.

Ačkoliv nastavení expozičních hodnot bezesporu záleží nejen na situaci, ale převážně na každém z nás. Je-li fotografie založena pouze na malé hloubce ostrosti a jinak je tzv. o ničem, z mého pohledu se jedná o známku nevyspělého amatéra, kterého bych chtěl motivovat k výpravě do světa začínajícího za hranicemi toho, co značná část laické veřejnosti považuje za profesionalitu a v případě horším za dokonalost. Mně se to velmi příjemně vyplatilo.