Kolikrát jsme se se zoufalým výrazem v obličeji těšili, až bude promítání fotografií konec?

Jakmile slyším fotografy povýšeně mluvit o ostatních fotografech a fotografkách, raději z diskuze v myšlenkách a občas i fyzicky odcházím. Kritizovat druhé je příliš snadné. A navíc, když to dělá kolega kolegovi, nevypovídá to dobře o tom, jenž v danou chvíli hovoří. Nebudu tedy dnes hovořit o konkrétním člověku, ale obecně, a nebudu psát shora, ale z očí do očí.

Jednou za čas takhle sedím u někoho na pohovce před televizí, jedná se o nefotografy, a oni zrovna promítají fotografie ze svatby, koncertu, večírku, nebo jiné události, kterou si nechali profesionálně fotograficky zdokumentovat. Po chvíli však rychle nabývám dojmu, že sedím u prezentace více než tisíce fotografií. A po shlédnutí dvacáté variace té samé fotografie mi začíná být jasné, že si autor své fotografie pravděpodobně ani jednou neprošel, aplikoval nějaké "actions" a neprodleně poslal svůj výtvor svým klientům.

Kolikrát jste také takto nevěřícně seděli a se zoufalým výrazem v obličeji se těšili, až bude promítání konec?

Kolik variací té samé fotografie, budu muset ještě shlédnout? A bude vlastně někdo schopen shlédnout prezentaci všech 1500 snímků najednou? Vždyť při třech vteřinách na fotku to je hodina a čtvrt čistého promítacího času a to ještě nepadla řeč o komentářích ke každému snímku...

Samozřejmě každý klient si žádá něco jiného a já bych nerad druhým mluvil do toho, jakým způsobem mají, nebo nemají, konzumovat své fotografie. Nicméně pokud se během promítání musí dělat dvě a více pauzy na čurání, vzpomínám na Einsteina, který říkal; Pokud člověk není schopen vysvětlit něco jednoduše, pravděpodobně tomu dostatečně dobře nerozumí. A podobně se dívám i na dokumentární fotografii;

Není-li fotograf schopen vystihnout celou událost jen několika fotografiemi, pravděpodobně ji dostatečně dobře nenafotografoval. Nebo neumí editovat.

A ano, tento příměr mě poprvé napadl při editování mé vlastní tvorby. Hezký nový i Nový rok! :)