Fotografování a kouzlo fotografie; jdou s dokonalostí dohromady?

kouzlo-fotografie-fotografovani-fotograf-dokonalost-foto-odcloneno.png

Když jsme dříve chtěli udělat fotografii a podělit se o ni s druhými, potřebovali jsme fotoaparát, před focením se rozhodnout mezi barevným a černobílým filmem, po focení jsme si jej nechali vyvolat v labu, nebo sami doma, kde jsme si mohli vybrat typ vývojky, ustalovače i techniku vyvolání našich fotografií a pak následoval tisk. V případě barvy raději v labu a černobílé fotky častěji doma, kde jsme opět vybírali správnou techniku a kombinaci papíru, vývojky a ustalovače. Až poté, v případě negativů, následovalo sdílení...

Když chceme to samé udělat dnes, stačí nám vytáhnout telefon, vyfotit, vybrat filtr, stisknout sdílet a naše jídlo, boty, nohy ve vaně apod. během několika vteřin vidí půlka světa.

Obě cesty mají něco do sebe, obě mají své místo.

Když jsme však tvořili fotky na film, měli jsme možnost, a vlastně jsme k tomu byli touto technikou nuceni, dotýkat se naší tvorby a ovlivňovat ji až do chvíle, než se naše fotka objevila na papíře. A podobně jako ručně vyrobený stůl je o něčem jiném, než ten z továrny, i při pohledu na skutečně analogové fotografie se člověk cítil jinak.

Algoritmy budou jen těžko nahrazovat lidský dotek a umělcovu duši.

Přesto se dnes stále více snažíme cestu od stisku spouště až k finální fotografii neustále zkracovat. Lidský element z ní neustále vyřazujeme a zbavujeme se nedokonalosti... která do velké míry stojí za tvorbou krásného umění.

Samozřejmě a naštěstí ještě existují nástroje jako Lightroom, Aperture, Photoshop nebo Snapseed a jiné mobilní aplikace, nicméně i ty máme snahu ustavičně nahrazovat a příroda v podobě skutečných a s každou fotkou jedinečných chemických reakcí i lidský element z tvorby rychle mizí. A třebaže neříkám, že bychom měli všichni fotit jenom na film a na digitální přístroje zapomenout, současný trend hraní si na dokonalost mi přijde čím dál více pošetilý.

Jakmile jde o fotografování, právě cesta je cíl.