Fotografování války, plýtvání fotografovým časem?

Člověk většinou neslyší fotografa, který věnoval 50 let svého života fotografování válečných konfliktů, mluvit o své kariéře jako o plýtvání časem...

Přítomnost fotografa může vést jak k eskalaci, tak utišení krajních životních situací. Někteří mají tendenci se zviditelnit a ukázat světu objektivem válečného fotografa, jakým hrdinou, jenž kamenuje druhé a pálí jejich vesnice, je. Politicky opatrný člen armády si naopak díky fotografovi může rozmyslet své úmysly a i kdyby jen dočasně upustit od svého nekaléno jednání. Reakce společnosti na válečné fotografie je však téměř pokaždé stejná; to je hrůza, to bychom nechtěli, to jim nezávidíme, takové věci by se neměly dít, takové utrpení by mělo skončit... Slyšet tedy uznávaného fotografa, jako je Don McCullin, hovořit o fotografování války jako o plýtvání časem, alespoň mě vede podobně jako např. pohled na popravu vězně zachycenou objektivem Eddie Adamse k zastavení a úvaze.

Mnozí historikové zastávají názor, že 1. světová válka vypukla i díky tomu, že tehdejší lidé již zapomněli, jak hrozný život válka přináší a začali si ji romantizovat.

Dnes se však stačí podívat na fotografie z první poloviny minulého století a romantika války je, alespoň v mých očích, pryč. A třebaže si při pohledu na válečné fotografie válku v její komplexnosti zdaleka nejsme schopni představit, získáváme pocit, že se jedná o něco nežádoucího.

Podporujeme tvorbou válečných filmů, dokumentováním konfliktů, černobílým rozdělováním společnosti a uctíváním válečných hrdinů tyto konflikty? Stojí takové fotografování za život lidí jako byl například Tim Hetherington? Nebo jako James Nachtwey fotografujeme konflikt proto, že jako on věříme v sílu fotografie, její moc přesvědčit a změnit názor společnosti a časem s její pomocí ukončit tyto bolestí, utrpením a smrtí přeplněné události?

Co myslíte, je fotografování válečného konfliktu plýtváním časem?