Ať fotografovo oko a vize volí objektivy a jejich ohniskové vzdálenosti

Věřím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že oko dobrého fotografa resp. jeho vize jsou úzce spjaté s jeho osobností i fotografickými zkušenostmi. Uvažovali jste však někdy nad tím, jak naše foto-oči ovlivňují volbu objektivů a ohniskových vzdáleností, s nimiž nejčastěji fotografujeme?

Na fotografování krajin si kup čtyřiadvacítku, na dokumentaristiku dvacet osm milimetrů, na portréty milimetrů padesát, pětaosmdesát nebo stopětatřicet, na sport sáhni na dvoustovku, na ptáky na čtyřstovku a na šmírování sousedů na druhém konci sídliště ber 600mm a víc… NEBO NE!?

Radši NEBO NE, protože, i když na těchto dobře známých doporučeních něco je, jedná se o “průměr”, který nutně nemusí odpovídat fotografickým zkušenostem, ani fotografické vizi každého z nás. Kvalitní vize jen minimálně spadá do průměru a mnozí užívají objektivy, na než by pro daný účel jiné ani nenapadlo pomyslet. A přitom je jejich tvorba kvalitní a to nejen proto, ale i proto, že jejich foto-oko i objektiv vidí stejně.

Aniž bych si to uvědomoval, od počátku svého fotografování jsem následoval jednoduchý trend. Prvně jsem sahal po delších objektivech s ohniskem kolem a nad 85mm, pak jsem koukal přes objektivy kolem 50mm a dnes mám po svém boku nejčastěji pevnou osmadvacítku - tu samou, kterou jsem před lety zavrhl jako objektiv, který je na mě příliš široký. A samozřejmě byl. Tehdy jsem ještě ani zdaleka nebyl schopen vidět široce. Ono pro mě, jako začínajícího fotografa, ze vteřiny na vteřinu uhlídat všechny vizuálně rušivé elementy, představovat si, jak se scéna bude vyvíjet a ve stejnou dobu ovládat své fotografické vybavení, abych toho mohl ve prospěch komplexní a vizuálně kvalitní fotografie využít, nebylo vůbec jednoduché. Byl jsem tenkrát rád, že jsem věděl, jak mám držet fotoaparát.

Radši jsem si tedy svět před sebou pomocí dlouhých skel zjednodušoval a z dálky vyřezával. To pro mě bylo mnohem snazší. A jakmile jsem časem viděl stále víc a strach s přiblížení se k mým subjektům se se mnou začínal loučit, mé objektivy se začaly zkracovat a mé fotografie pomalu nabývat na komplexnosti. A i kdybych to tak měl jenom já, věřím, že fotograf, ani fotografka by se zbytečně neměli nutit do krátkých ohnisek, když vidí dlouze a do dlouhých, když vidí krátce.

Netlačte zbytečně na své oči, nezkreslujte si svou vizi. Dejte si prostor, ať se můžete v klidu a s radostí rozvíjet. Ať vaše oko, ne pravidla, volí vaše objektivy.