Necháváme se dobrovolně utlačovat okolím?

Když se v každém nás během dospívání utváří nový člověk, mnozí se nacházíme ve třídě plné dětí, které se snaží o totéž. Jak ale všichni víme, kdo vyčnívá a nespadá do svého průměrného okolí, je v očích kolektivu špatný... a často zesměšňován. Většinou až v dospělosti si začínáme uvědomovat, jak jsme všichni stejní a přitom každý jiný a jak je to přirozené a normální...

Podobná situace nastává i v období utváření naší umělecké duše a ať už fotografujeme, kreslíme nebo zpíváme a malujeme, většinou máme tendenci koukat po svém okolí a učit se, jak se máme dívat na svět a jak, co vidíme, vyjádřit a zaznamenat. A třebaže si uvědomujeme výhody naší unikátnosti, nepřestáváme se porovnávat s druhými a naši originální dušičku tvarujeme do společensky uznávané formy...

Vypadá úspěch pokaždé a absolutně stejně? Proč se bojíme být sami sebou a rozvíjet své vlastní já?

Co funguje pro druhé, nemusí pro nás. Co funguje pro nás, nemusí pro druhé. A i když se přehled hodí, snaha co nejvíce se podobat svému okolí může místo rozvoje naopak vést k útlaku. Odpovězme si na otázky: Co se nám líbí? Co se nám nelíbí? Co chceme, aby druzí viděli a cítili při pohledu na naše fotografie? Proč fotografujeme? etc. a na tom postavme naše fotografie...