Existuje něco jako dědictví po digitálním fotografovi...?

dedictvi-fotografie-digitalni-fotograf-fotografovani-harddisk-01.jpg

Přemýšleli jste někdy, co se stane se stovkami tisíc a mnohdy miliony našich fotografií, které pečlivě a většinou pod heslem uchováváme na různých harddiscích, placených online úložištích, ... až tady nebudeme? Bude někoho bavit luštit naše "nevyluštitelná" hesla a když se jim to náhodou povede, pak procházet miliony fotografií, hledat mezi nimi těch 100 "dobrých" a pak s tím něco dělat? Po spisovateli zůstávají knihy, po malíři obrazy, po učiteli studenti... a co najdeme po digitálním fotografovi? Zastaralé harddisky?

Milovníci fotografie často skenují negativy po prarodičích, objevují poklady i méně kvalitní snímky. Někteří dokonce kupují nevyvolané filmy na aukcích. Myslíte ale, že by John Maloof odhalil Vivian Mayer, kdyby měla své fotografie na desítky let starém a k dnešnímu počítači téměř nepřipojitelném harddisku? Koupil by jej? A jak je pravděpodobné, že by to byl John, nebo jiný vizuálně založený člověk a ne pouze sběratel starého hardwaru, který by disk vydražil a i se skvosty street fotografie posadil na poličku do svého domácího muzea výpočetní technologie? Vždyť jemu by šlo hlavně o hardware...

Mě takové úvahy většinou vedou k nakupování tiskáren, objednávání fotopapírů, pláten, tvorbě knih a z části možná i fotografování na film, a třebaže nemusím vytvořit soubor jak Avedon, mé děti a jejich děti a možná jejich děti si budou mít co prohlížet.

Samozřejmě mi můžete namítnout, že cokoliv, co publikujeme na internetu, tam zůstane už navždy a že internetový archiv Wayback Machine se právě toto snaží zabezpečit. Pro text to jistě platí, ten je schopen přežít ve velkých kvantitách, v podstatě zadarmo a jeho reprodukce není závislá na rozlišení. Kdo z nás ale publikuje každou fotografii online a kolik fotografů na Flickr, 500px, Google+ nebo vlastní web dává snímky v plném rozlišení? Ty máme přece v bezpečí na našem zaheslovaném harddisku...