Proč bychom zrovna my měli fotografovat?

Od té doby, co jsem se začal zajímat o fotografování, setkávat se s fotografy na různých stupních vývoje a k mnohým vzhlížet, nesetkal jsem se s nikým, kdo by nechtěl být lepší než v současnoti byl a kdo by alespoň trochu nechtěl být úspěšný.

Mnohdy se však setkávám s fotografy, kteří se snaží dosáhnout vývoje a úspěchu kopírováním svých kolegů. Samozřejmě zde nemluvím o používání stejných nástrojů pro jejich tvorbu, neboť víme jak různé fotografie se dají vytvořit jedním a tím samým přístrojem v rukou dvou fotografů. Co mám ale na mysli, je neustálé porovnávání se s ostatními a neustálá snaha o tvorbu takových snímků, jaké tvoří či tvořili ti úspěšnější z nás. Také vám to přijde kontraproduktivní?

Samozřejmě, i akademický malíř, když začíná svou pouť, maluje obrazy mistrů, aby se naučil jimi využívané techniky, osvojil si je a postupem času se na základě poznávání sebe sama promaloval k vlastní interpretaci svého blízkého i dalekého okolí. Myslím, že o něco takového bychom měli usilovat také. Mít znalost vyspělých mistrů, ale aplikovat ji do vlastní tvorby založené na duši, ne na pouhé teorii a názoru druhých.

Získávání pokročilých znalostí a technik neprobíhá pouhým čtením knih, online článků a sledováním přednašek a workshopů. Například kompozice je mnohem komplikovanějším tématem a pravidlo třetin jej zdaleka není schopno vystihnout. I pravidlo třetin je třeba v určité fázi opustit a jít dál do světa vizuální komunikace, propojit jej s ostatními aspekty našeho umění a vše provázat neustálým fotografováním, experimentováním a úvahou nad jednou věcí alespoň pěti způsoby.

Nekopírujme tedy jeden druhého a zamysleme se nad tím, co nás tvoří jedinečnými, proč zrovna my bychom měli fotografovat a proč zrovna tak, nebo jinak. Pořízení štětců a plátna malíře netvoří a stejně tak nemusí nákup digitální zrcadlovky fotografa. Nebo ne?