Fotografie a omezenost zažitými tunely

Poslední dobou se stále častěji setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že publikují své fotografie pouze na jejich vlastním webu, na flickru, instagramu, google+ apod., ale ne na 500px, protože tam je to prý pouze pro skvělé fotografie profesionálních fotografů…

Když se podívám na tvorbu velikánů jako byl Steichen, Newman, Atget, Nadar, … a jako je Koudelka, Salgado, Meisel, Kashi a další, také zažívám hluboké pocity pokory a chápu, že takové mistrovské fotografie mohou být pro začínajícího i mírně pokročilého fotografa až zastrašující. Není ale umění spíše o tom, co cítíme, o tvorbě s láskou a o posouvání hranic našeho vidění? Cožpak chceme tvořit to samé, jít tím stejným směrem a dosáhnout úplně stejného úspěchu, jako všichni ostatní? Chceme být kopiemi jeden druhého a pouze si naříkat na to, že ten první je považovaný za mistra, zatímco mi se stejně dobrými fotografiemi sedíme smutní v koutku opodál?

Fotografování je přeci také o objevování světa kolem nás a vyjadřování našeho vlastního pohledu na něj, proč bychom se tedy měli uzavírat do úzkého tunelu s jednou, jedinou a obecnou většinou uznanou představou "skvělé fotografie" na jeho konci?

Posouvejme limit našeho poznání, pracujme na naší schopnosti vyjadřování se obrazem a nepodléhejme strachu, který má tendenci nás vést pouze k tvorbě "bezpečných" fotografií, o nichž dopředu víme, že se budou lidem líbit… to zní jako nuda, nepřipadá vám?