Ovlivňuje clona "realitu" našich fotografií?

realita-fotografie-psycholofie-fotografovani-foto-odcloneno.png

V posledních několika letech, jak jste si také určitě všimli, je velkou módou tvořit fotografie s malou hloubkou ostrosti. Máme tendenci je vnímat jako umělecké a profesionální, a protože dostatečně velké senzory fotoaparátů i dlouhá ohniska a velká světelnost objektivů jsou snadno k mání, nestojí nám v jejich tvorbě nic v cestě. Sám mám z univerzální dostupnosti profesionální techniky velkou radost a nerad bych komukoliv bránil v tvorbě fotografií, které se jim líbí. Připadá mi však, že mnozí často zapomínají, že f/1.4 se nemusí hodit pro každou situaci resp. může vytvářet jiný dojem, než jaký jsme původně zamýšleli...

Typickým příkladem je fotografie tří kamarádů nestojících v jedné rovině, kdy minimálně jeden z nich nezasahuje do ostrého pole, jeho hlava je rozostřená a celá fotografie pak působí nepřirozeně. Vincent Versace by nám zamozřejmě namítl, že f/8 nestačí, neboť fyzicky ostrý může být pouze subjekt, na který bylo zaostřeno a v případě tří kamarádů by vytvořil tři snímky, každý zaostřený na jednoho z nich, které by následně pospojoval ve Photoshopu a vytvořil jednu perfektně ostrou fotografii. Samozřejmě na tom něco je, nicméně dnes mi nejde o technickou dokonalost, ale spíše o naše vnímání a psychologii ve fotografii.

Uvažovali jste někdy nad tím, jak naše rozhodnutí fotografovat s využítím malého clonového čísla jako f/1.4 místo vyššího jako f/8 nebo f/16 může ovlivňovat stupeň reality, kterou našim fotografiích budou diváci přisuzovat?

Poprvé jsem si to uvědomil při pohledu na fotografie z Blízkého východu fotografa Jiřího Turka, který se rozhodl fotografovat jinak, než jsme zvyklí. V místech, kde fotograf i fotografka do rukou obvykle berou full frame senzor, objektiv s ohniskem okolo 35mm a clonu nastavují na f/8, aby byli pomocí každého detailu schopni ukázat celou scénu, říct celý příběh, vytáhnout diváka do děje, přimět jej k zamyšlení a možná i změnit jeho názor. Jiří se rozhodl zvolit pravý opak. Crop senzor, delší ohnisko a nízké clonové číslo. Osobně bych jeho fotografie přirovnal vzhledu hollywoodského filmu.

Se zájmem jsem jeho fotografie mužů, zahalených žen i dětí ze země silně poznamenané válkou pozoroval a prohlížel si jejich každý zachycený detail. Zažíval jsem přitom však jiné pocity, než na jaké jsem u takových fotografií zvyklý, což mě zarazilo. Po krátké úvaze jsem si uvědomil: "Vždyť já si při pohledu na Turkovy fotky idealizuji válku! To je něco, co se mi u jiných "hluboce-ostrých" fotografií nestává..." A samozřejmě se není čemu divit. Za více než 100 let existence fotografie a více než 50 let existence televize jsme si zvykli, že zprávy, reportáže a dokumentární fotografie a filmy jsou pořízené "hluboce-ostře" a hollywoodské filmy i umělecké fotografie technikou fotografování spojenou s rozostřeným pozadím. Snadno pak fotky "nebezpečných mužů se samopaly" vnímáme jako pohádku.

Jestli Jiří Turek jen experimentoval, nebo se vědomě snažil upozornit na idealizovaný pohled společnosti na komplikovanou situaci na Blízkém východě a válku obecně, nechme na něm. Rád bych vás dnes inspiroval úvaze nad vaší tvorbou a rozhodnutím nechat či nenechat clonu vašeho objektivu vždy na f/1.4, ať už fotíte cokoliv.