Usilovná snaha o dokonalost a poslední fotografie

fotografovani-lepsi-fotografie-odcloneno.png

Někteří se usilovně snaží tvořit skvělé fotografie. Talent mají, a přesto jim to nejde. Neustále tedy studují. Fotografují. Radí se s ostatními. Aplikují, co se naučili. Tvoří... Každé focení se pro ně stává energeticky vrcholovým výkonem a jejich fotografie se technicky zlepšují, ale, i přes to v kombinaci s neúnavnými úvahami nad smyslem jejich tvorby a fotografickou filozofií obecně, je jejich tvorba jaksi o ničem...

Studují tedy kompozici a perspektivu u renesančních malířů, světlo u mistrů z Holandska a atmosféru u francouzských impresionistů, nakupují to nejlepší a nejrychlejší vybavení, konkrétně fotoaparáty s velkými senzory, světelné objektivy s ostřením rychlejším než zvuk a blesky, které by perfektně kalibrovaným denním světlem osvítili celé Václavské náměstí. Jejich fotografie, jak si asi dokážete představit, jsou technicky téměř dokonalé. Přesto jim však stále něco chybí...

Nedávno slyšeli příhodu, jíž rád vypráví fotograf Chris Orwig, o newyorkskému fotografovi jménem Jay Maisel, který radil jednomu z Brooks Institute absolventů, aby se pro tvorbu zajímavějších fotografií stal zajímavějším člověkem... A tak i naši fotografové, protože je to dobrá rada, začali věnovat každou volnou chvíli i kapku energie tomuto cíli. Cestovali, četli knihy, online články, ..., avšak jejich fotografie stále nebyly od tisíců jiných a také dobrých fotografií odlišitelné.

Po desetiletích usilovné práce se naši fotografové a fotografky rozhodli své fotografické aktivity ukončit se slovy: "Proč bychom měli fotografovat a jen, jak skener, ostře a stále tupě kopírovat naše okolí..."

V pondělí ráno, ještě před úsvitem, se nakonec sešli pro poslední blesk a cvak. Rozhodli, že se nebudou starat o technickou dokonalost, stav jejich vybavení, ani perfektní zachycení scény, jíž budou mít před sebou, a jejich poslední fotografování si jako za mlada užijí. Během několika hodin se proměnili v malé děti, které fotografovali, experimentovali a radovali se z tvorby, aniž by si dělali jakékoliv starosti. Večer se rozloučili, domluvili poslední promítání a každý se vydal domů...

Když se na konci týdne sešli v kavárně u promítání jejich posledních fotografií, atmosféra byla vážná a profesionální, jak byli zvyklí, avšak tentokrát se v ní objevil i nádech smutku, melancholie a nostalgie. Po několika minutách promítání se však nálada v kavárně začala měnit. Všichni začali být pozitivně naladěni a jejich pochmurná nálada byla při pohledu na plátno válcována optimismem. Jejich fotografie byly nejen a jako obvykle technicky perfektní, ale dnes poprvé měli v sobě i něco víc...