Fotografování lidí a dvě příhody ze života fotografa

Lidé a hlavně jejich obličeje fotografuji od té doby, co jsem jako malý kluk dostal k Vánocům svůj první fotoaparát. V posledních letech jsem se však na tuto aktivitu začal soustředit více a s rostoucí praxí se mi dostalo cených zkušeností, z nichž o právě na sobě nezávislé, avšak velmi podobné, bych se dnes s vámi rád podělil. První z nich je nudnější a druhá snad o něco lepší a i když vedou ke stejnému závěru, rád bych pro jistotu uvedl obě dvě. 

Před několika lety jsem testoval fotoaparát pro jednu nejmenovanou značku. Vydal jsem se s ním do přírody i mezi lidi a při fotografování krajiny jsem nepostřehl jediný rozdíl oproti jakémukoliv jinému přístroji, jenž jsem měl kdy v ruce, nicméně problém se objevil v okamžiku, kdy jsem se s foťákem představil před modelku. Třebaže byla a dodnes je zvyklá na prezenci mojí i jiných fotografů s objektivy v blízkosti jejího něžného obličeje, tak v okamžiku, kdy jsem odložil svoji běžnou zrcadlovkou a začal pracovat s tímto tajemným fotoaparátem, její přirozený výraz se změnil a s každou další fotkou rostla její nervozita. Jakmile jsem to zaznamenal, dali jsme si pauzu a mimo jiné si povídali i o náhlé změně její nálady. Nakonec jsme došli k závěru, že problém byl v testovaném fotoaparátu, protože narozdíl od zrcadlovky nevydával žádný zvuk při tvorbě fotografií, a protože nevěděla, kdy se "fotí" a kdy ne, byla v neustále zvyšujícím se napětí. Po zapnutí zvuku spouště šlo již vše, jak po másle. A nyní k té druhé, o níž doufám, že o trochu více záživnější příhodou ze života fotografa...

Minulý měsíc jsem měl tu radost potkat se a strávit odpoledne plné fotografování a povídání si o tvorbě fotografií s z jedním z mých kamarádů a přátel že zahraničí, cestovatelským fotografem jménem Ralph Velasco. Prošli jsme si centrum Prahy, udělali několik fotografií, dali kávu v Leica Gallery, fotili trochu více a nakonec skončili na Národní v Café Louvre. A právě tam se mi po několika minutách Ralph svěřil, že dívka sedící u stolu vedle nás je "very beautiful". Neváhal jsem tedy a nabídl mu, že ji oslovím a požádám o svolení s fotografováním. Zprvu si nebyla úplně jistá, ale nakonec po pár dotazech souhlasila a Ralph si vytvořil několik hezkých fotografií. A jaká byla její hlavní otázka? Zajímalo ji, co se od ní čeká. Po dokončení mini portrétního focení si s Ralphem vyměnila kontaktní informace, společně se svojí kamarádkou opustila kavárnu a Ralph měl ještě větší úsměv na tváři.

Druhý den, když jsem si přemítal v hlavě všechny mé přijemné odpoledne s Ralphem, vybavila se mi právě před chvílí zmíněná situace s modelkou a mým němým fotoaprátem. "Že mě to nenapadlo dřív... Lidé přece chtějí hlavně vědět, co se od nich chce, co mají dělat a pak nejsou nervózní... Přece i zvuk spouště je komunikace...," klepal jsem si na čelo, že mi to při focení nedošlo a přitom je to tak jednoduché a každému po sléze jasné, ale uvědomit si to v zápalu kreativního nadšení s foťákem u oka mi to uniklo, že jsem ani nevěděl jak. :)