Vede posedlost obrazovou kvalitou fotografií ke ztrátě zájmu našich diváků?

V dnešním digitálním světě jsme zvyklí na perfektní vybavení, výborný software na úpravu fotek, mnoho zdrojů informací, jejichž nabytí nás stojí často jenom čas, a tak nemáme sebemenší problém tvořit technicky dokonalé fotografie, filmy hodné veřejného promítání, propracované plakáty a jiné typy krásného vizuálního umění. Poslední dobou mi však stále více vrtá hlavou otázka, jestli je to dobře.

Z jedné strany - té technické, pravděpodobně ano. Nicméně s přibývající vizuální dokonalostí a digitálními fotoaparáty a kamerami, které vidí i ve tmě s minimálním náznakem šumu, mi přijde, že nás a naše diváky všudypřítomná “jasnost” tak trochu ochuzuje o naši vlastní představivost. A možná i proto mě to s těmito úvahami v hlavě v mé osobní tvorbě stále častěji vede k fotografování s nedokonalými fotoaparáty jako jsou 40 let staré zrcadlovky či modifikovaná Holgou 120N, jíž jsem si před několika měsíci také pořídil. Je však možné, že jsem si takové foťáky koupil jen pro lásku k filmu. No, ať už je to, jak je, mnozí fotografové se často shodujeme, že v každé fotografii bychom měli nechat kousek místa pro divákovu představivost, neboli že v podstatě každá dobrá fotka obsahuje neukončený děj umožňující divákovi si ji personalizovat a zamilovat. Proč se tedy ženeme za technickou dokonalostí, perfektní obrazovou kvalitou a v extrémním případě minimální... zajímavostí naší tvorby?

Mohli byste mě nazvat romantikem, jenž žije mimo realitu a mohli byste mi říct, že v současné konkurenci fotografů s dokonalým vybavením se nedá jinak neobstát. A já bych vás chápal, neb sám stále pro klienty více fotím s profesionálním a moderním vybavením. Je to ale skutečně nezbytné? Je perfektní vybavení resp. absolutně technicky bezchybná fotografie opravdu důležitější, než skvělá fotografie, jíž lidi milují?

Mezi námi fotografy kolují vtipy o lidech, jenž vidí skvělé fotografie, na než na nám říkají: To musíte mít skvělý foťák, když se vám takové fotky provedly, že?!, na což fotografové často odpovídají otázkami typu: Když budu mít ten nejlepší skalpel na světě, necháte mě operovat vaši dceru? Samozřejmě jsem minimálně já takto nikomu neodpověděl, nic si z toho nedělám a jsem na lidi obecně milý, ale asi mi dáte za pravdu, že na tom něco je. Zajímavé však je podívat se na stejnou věc z druhé strany; ptal se vás někdy na to, jaký máte foťák, když se díval na jednu z vašich méně povedených a přesto technicky perfektních fotografií? Není tedy dobrá fotografie nadřazená dokonalému vzhledu? A co ta představivost?