Henri Cariter Bresson? SMAZAT! A názory druhých na naše fotografie

Nedávno jsem objevil dva roky starý, ale přesto stále relevantní feed komentářů na flickru u fotografie, u níž by člověk takové názory zdaleka nečekal. Prvně mě mnohé z nich rozesmály, ale po delší době jejich pročítání jsem se začal zamýšlet nad fotografiemi a názory ostatních fotografů i nefotografů obecně. A protože zde na odcloněno.com každý druhý týden publikuji nové články konstruktivní kritiky, čas od času mi přijde fotografie na email s žádostí o radu a někdy se mi i podaří diskutovat nad fotografií druhého fotografa s ním osobně, přišlo mi to jako skvělá příležitost pro článek na toto téma, o který bych se s vámi rád dnes podělil.

Pokaždé, když mám před sebou fotografii, ať už svoji nebo jiného kreativního člověka, snažím se být objektivní a věnovat se aspektům fotografie jako je vhodně zvolená kompozice, expozice, sleduji rušivé elementy apod. a když o něčem řeknu, že se mi to nezdá nebo dokonce nelíbí, snažím se vysvětlit proč i poradit, jak tomu příště předejít. S tím vás však nebudu zbytečně zahlcovat, jelikož na to jste stejně zvyklí z víkendové konstruktivní kritiky. 

Někdy můžu mít při "hodnocení" fotografie v různých případech a postřezích jakousi obecnější pravdu resp. sdílet názor fotografické obce, avšak stejně tak si uvědomuji subjektivní objektivitu svých názorů, které jsou ovlivněny mými zkušenostmi, znalostmi, vkusem, ... Fotografování je přecejen umění, jehož kvalitu definuje každý jinak. Když jsem však na flickru narazil na fotografii (třetí ve slideshow nahoře) Henri Cartier-Bressona, jenž je vedle Roberta Franka považován za otce street fotografování a vzor mnohých fotografů, s komentáři z jedné kritické flickr skupiny typu:

Tuto fotografii smaž z flickru, všechno je rozmazané.

Hezká kompozice, ale rozmazané - smaž ji.

Šedá, malá špatně oříznutá, smazat.

Příliš rozmazaná, než aby mělo smysl si ji nechat - smazat.

Lidi, vy vůbec nevíte, o čem mluvíte!

Tak svoji fotografii nepřidávej do kritických fotoskupin, když nejsi schopný přijímat kritiku.

Spustilo to ve mě dlouhodobější proces uvažování nad jeho tvorbou, respektem k lepším fotografům i názroy ostatních obecné. Samozřejmě fotografie cyklisty s popisem The Var department, Hyères 1932 se nemusí líbit každému a třebaže jedna skupina ji považuje za umělecké dílo, ostatní mají právo ji "chtít smazat" a podstatou dnešního článku není ani tak obhajoba Bressona, jako je poukázání na subjektivní vnímání našich fotografií různými fotografy a veřejností obecně.

Stejně tak, jako zdejší konstruktivní kritiky, tak i názory druhých bychom měli brát s rezervou a třebaže se někdy můžou shodovat s obecnou pravdou, není nutné vždy souhlasit a měnit pohled na naši tvorbu. V jedné z nadcházejících sobotních kritik se zanedlouho objeví fotografie, k níž mi autorka napsala, že nemusím tajit její identitu, protože zaslanou fotografii má moc ráda. A právě její přístup ke kritice i jejím fotografiím se mi moc líbí: je si jistá svým uměním, má ráda, co dělá a kritiku druhých bere jako názor, který, když chce, může přijmout, a nebo odmítnout. Z její tvorby je však patrno, že už odfotila, tisíce snímků a ví, co a jak.

Co když ale ještě nevíme, jaká z našich fotografií je "dobrá" a jaká ne? A jak se vypořádat s touhou po fotografickém vzdělání a zlepšování se, když nemusíme vždy vědět, jaký názor přijmout a jaký odmítnout? K tomu bych si dnes rád vzal na pomoc fotografa jménem Trey Ratcliff, který nemá rád formální typy studia umění, ale preferuje model mistra a učně, kdy si méně zkušený fotograf najde zkušenějšího fotografa, k němuž vzhlíží a kdy se jeden od druhého učí a oba neustále rostou a zlepšují se. Člověk však nutně nemusí v prvních fázích hledat mistra. Ono když se všichni zamyslíme nad našimi fotografiemi, tak i bez formálního studia umění je nám jasné, která fotka je lepší a která horší, třebaže nemusíme umět vždy vysvětlit proč.

Fotografujme co nejvíce můžeme, z každého focení vybírejme ty nejlepší snímky a pak po nějaké době (roce či dvou) z těch nejlepších vytáhněme ty nejlepší a časem zjistíme, co se nám líbí, co se nám nelíbí a jaký máme fotografický styl. Třeba se z nás nestane dobrý tuctový fotograf do druhého dne, ale možná z nás budou ti nejlepší fotografové ve svých oborech s originální tvorbou. A co komentáře ostatních? Máme naši tvorbu schovávat před veřejností nebo si zacpávat uši, když mluví? To určitě ne, ale berme jejich poznámky jako jejich perspektivu přemýšlejme nad tím, jestli se shoduje s tou naší. To je moje rada. ;)