INTERVIEW: fotograf Lukáš Morávek - o focení lidí v ulicích Ostravy

Před několika měsíci jsem dostal email od fotografa, který chodí po ulicích Ostravy a fotografuje lidi. V několika emailech jsme si popovídali o jeho pohledu na focení a zkušenostech z ulice a dnes vám přináším toto skvělé interview. Mám radost, že to takhle hezky vyšlo, když máme zrovna FOCENÍ NEZNÁMÉHO jako téma foto mise, a tak doufám, že pro vás bude nejen inspirací, ale třeba také malým "jak na to", i když každý z nás může mít jiný přístup k focení lidí na ulici.

lukas-moravek-foto.jpg

Lukáš Morávek je 27letý fotograf z Ostravy, který přes den pracuje v IT firmě a ve chvílích volna, říká, že běhá po venku a míří na lidi objektivem. “Fotím hlavně v centru města, kde najdu takový mix všech možných a nemožných typů lidí. Sám tomu nechci přímo říkat streetfoto, ale asi to jde těžko pojmenovat jinak,” doplňuje Lukáš.

Co tě přivedlo k fotografování?

Focení mně začalo zajímat, když mi bylo asi sedmnáct. V mém okolí bylo pár lidí, kteří fotili na filmové zrcadlovky a já tak občas viděl nějakou hezkou fotku. Chtěl jsem mít samozřejmě taky takové. Pak jsem doma objevil dávno zapomenutou sovětskou relikvii s názvem Zenit a začal si s ní trochu hrát. Určitě to každý fotograf zná, bylo to takové seznamování se s clonou, závěrkou a všema těma věcma, které člověk při focení mobilem vůbec nemusí řešit. Žádná sláva to ovšem nebyla a brzy jsem toho nechal. Filmy stály kopec peněz, kterých jsem jako středoškolák moc neměl. Každopádně jsem za tuto zkušenost moc rád. Když jsem začal někdy v roce 2005 pracovat, pořídil jsem si první digitál. Byl to kompakt Fuji. Parádní hračka. Najednou jsem mohl cvakat do zblbnutí a nestálo to ani kačku navíc. Z práce mně pak poslali na měsíční služebku do Paříže a já tam celou dobu blbnul s tím srandovním kompaktem. Mám na tu dobu fakt skvělé vzpomínky. No a vlastně s foťákem v ruce blbnu pořád.

Z tvých fotek je vidět, že inklinuješ k portrétní fotografii, avšak ne každý má ale odvahu zastavit neznámého člověka na ulici a požádat o fotku. Chtělo to hodně přemáhání, nebo je to něco, co pro tebe bylo od začátku samozřejmostí?

Portrét je můj nejoblíbenější žánr, což se snažím přemítat i do fotek z ulice. Když se mi alespoň trochu povede někoho zvěčnit, mám z toho vždy radost jak malé děcko. Zastavit na ulici cizího člověka a požádat o fotku už pro mně dnes není nic zvláštního, ale samozřejmě tomu tak ne vždy bylo. Na ulici jsem začínal fotit s teleobjektivem a úzkostlivě jsem dodržoval "diskrétní" vzdálenost. Měl jsem strach jít k lidem blíže. Obava z negativní reakce pro mně byla dlouho nepřekonatelná. Jednoho dne jsem však navštívil výstavu ostravského fotografa Jiřího Kudělky plnou krásných černobílých fotek mapujících 80. léta v Ostravě a já si uvědomil, že ten “voyeurský styl” focení, který jsem chápal jako jediný možný způsob pořizování pouličních fotografií je od základu úplně špatný a je třeba ho změnit. Teleobjektiv musel jít z domu. Od té doby žádný nevlastním. Dnes mám v oblibě "obyčejné" záběry, které jsou svým úhlem a perspektivou blízké pohledu lidského oka. Toulám se po venku, fotím lidi kolem a občas zastavím někoho, kdo mně zaujme, prohodíme pár slov, odpovím na obligátní dotazy typu "Na co vám proboha taková fotka je?" nebo "To fotíte jen tak, nebo to někde bude?" Poté si pořídím 2-3 záběry a s poděkováním odcházím. Někteří chtějí fotku poslat mailem, jiní zas požadují honorář ve formě cigaret či několika drobných. Takže základem úspěchu je kapsa plná mincí, dostatečná zásoba cigaret a samozřejmě trochu extrovertní povaha, bez které se člověk rozhodně neobejde. Murphyho zákony často fungují dokonale a fanda fotbalového Baníku jdoucí s modrobílou šálou na domácí zápas má s focením menší problém, než mladá vymóděná slečna posedávající na náměstí s kelímkem kávy od McDonald´s v ruce. :-) Když se ale fotograf naučí s lidmi na ulici trochu komunikovat a respektovat je, nechá se vyfotit takřka každý.

Snažíš se také zapojit do hlubší konverzace s lidmi, které portrétuješ na  ulici a zjistit jejich životní příběh?

Lidé ze dna společnosti bývají častým námětem portrétů z ulice a když člověk vytáhne nějaké drobné, tak to jde hned lépe. Za pár kaček si takové lidi doslova koupíš, ať to zní blbě jak chce. Mnozí jsou schopni před objektivem doslova tančit a ve výrazových schopnostech by klidně strčili do kapsy i profesionální modelíny. Občas se s někým takovým dám také do řeči a kolikrát se nestačím divit, co všechno ti lidé mají za sebou. Drogy, alkohol, několikanásobný pobyt v kriminále za nejrůznější "dobré" skutky a v neposlední řadě nepovedená manželství. Jednou jsem ale potkal človíčka, který byl vyloženě spokojený s tím, jak žije a že se jen tak potlouká po ulici. Jeho životní náplní je vyhýbat se práci a povinnostem za každou cenu a nutno dodat, že se mu to evidentně daří. Nakonec se ale stejně zaúkolovat nechal a musel se postavit před objektiv. Prostě si na to pivo musel nějak vydělat.

Občas se mně někdo zeptá, jestli mi není trapné tyto lidi ponižovat a dělat si z nich loutky za pár drobných. Já ale nikoho do ničeho nenutím. Jednou se mi stalo, že jsem vyfotil človíčka v centru Ostravy, dal mu pár korun a za pár minut mně odchytl jeho kamarád s tím, že si za dvacku taky rád zapózuje. Jsou to fotky The big boss The finest blend.

Neřekl bych, že je to o dělání si loutek, ale o tom, že si vyjdete vstříc - pokud je tam vzájemný respekt. Řekl bys, že ti interakce s lidmi na ulici (nejen homeless) otevřela oči či jinak změnila pohled na svět?

Nevím, jestli se mi pohled na svět nějak zásadně změnil. Spíše jsem se naučil tyto lidi vnímat jinak. Asi to bude znít blbě, ale na všechny ty tuláky, bezdomovce a podobné existence se teď dívám mnohem cyničtějšíma očima. Ve většině případů si za svůj úděl mohou sami a více-méně se ani nepokoušejí na svém životě cokoliv změnit. Sehnat pár drobných na nějaký levný alkohol a je opět veseleji. Dá se říct, že jsem v tomto směru pozbyl veškerých morálních zásad a vůbec už mně nezajímá, proč ten-který pobuda žije tak, jak žije. Možná si mnoho lidí řekne, že jsem bezcitný a arogantní idiot. Když ale posloucháš neustále stejné příběhy odehrávající se mezi denní dávkou alkoholu, oblíbené drogy nebo opakujícími se pobyty v kriminále, naroste ti docela tlustá hroší kůže. Přesto ke každému z nich chovám respekt jako ke komukoliv jinému. Netřídím lidi podle toho, zda jezdí limuzínou, anebo táhnou otlučený kočárek s haraburdím.

Stalo se ti někdy, že by ses s nimi dostal do konfliktu? Co případně děláš proto, abys potencionálnímu konfliktu na ulici předešel?

Konflikt jsem nezažil snad žádný. Většinou se snažím odhadnout člověka předem. Někteří dají celkem rychle najevo, že o fotku nestojí a to pak samozřejmě situaci dál nehrotím. Většinou to je v rovině jakéhosi očního kontaktu, kdy mi dotyčný dá najevo, že takhle teda ne. Žádné nadávky nebo dokonce výhrůžky pěstma. Vzpomínám si ale, že asi 2 roky zpět jsem se snažil v centru Ostravy vyfotit jednu starší paní, totálně opilou. Měl jsem na foťáku 28mm objektiv, takže jsem čekal, až příjde pěkně blízko. Jakmile mně zaregistrovala, spustila takový koncert sprostých nadávek, až se kolemjdoucí zastavovali a klepali si na čelo. Ti samozřejmě vůbec netušili, že jsem se tu ženskou pokoušel vyfotit. Nakonec to vlastně byla docela vtipná scénka a naštěstí je jediná a za celou dobu, co na ulici fotím jsem žádný podobný problém neměl. Snažím se tomu samozřejmě i předcházet. Přecejen, Ostrava je region razovity. :)

Byla ti přítomnost na flickru nápomocná vzhledem k fotografování?

Flickr jako takový byl pro mně řešením z lenosti. Nebyl jsem schopný se přinutit k tomu, abych si vytvořil nějaký vlastní web. Nakonec po mnoha experimentech vyhrál flickr. Jestli mi k něčemu pomohl, nevím. Každopádně mi dal možnost objevit mnoho zajímavých fotografů, kteří tuto službu využívají taky. Za všechny bych jistě rád zmínil Rui Palhu - skvělého street fotografa z Portugalska nebo výborné portrétní fotografky Laru JadeLucy Nuzum a v neposlední řadě vynikajícího TJ Scotta.

Jak vidíš otázku foto vybavení vs. talentu fotografa?

Co se týče techniky, na tu jsem za těch pár let co fotím změnil názor mnohokrát. Jako mnoho jiných jsem své prvotní nezdary svaloval na ne zrovna nejlepší vybavení. Tady to šumí, tohle není perfektně ostré, tamto je zas jinak špatné. Kdybych měl ten skvělý foťák a na něm drahý objektiv, jistě by moje fotografie byly o třídu lepší. Jakýpak omyl! Jistě, kvalitní technika člověku mnohé usnadní a taky často dovolí pořizovat dobré fotografie ve složitých podmínkách. Ale ani ten nejdražší foťák a nejsvětelnější objektiv nemají oči a mozek. Fotku vymyslet a zkomponovat neumí. Takže je to jen a jen oko fotografa, které dokáže vidět a zachytit to, čemu pak říkáme kvalitní fotografie. Fotografická technika je jenom prostředkem ke zmrazení a uchování okamžiku.

 

Zaujaly vás fotografie dnešního fotografa? Více jeho skvělých fotek najdete na: http://www.flickr.com/photos/fotolukyn/

© Copyright Lukáš Morávek 2011 Všechna práva vyhrazena pro všechny fotografie v tomto článku.

klikněte pro více informací o tomto projektu a pro již publikováné rozhovory

Stojí toto interview za TWEET twitteru či LIKE na facebooku? Tlačítka jsou kousek níž vlevo. :)