Jak na lepší fotografie: Pojďme do extrému!

Co má mnoho výborných fotografií kromě důvodů pro jejich vytvoření, o čemž jsem psal dříve v článku: Fotografie je tak dobrá, jako jsou důvody pro její vytvoření, společného? Většinou byly vyfoceny na pomezí světla a tmy, života a smrti, smyslu a nesmyslu, v zápalu emocí etc. Jinými slovy řečeno: dělat věci napůl a v bezpečí našeho pelíšku, nebýt ani blízko a ani daleko, ale jen tak někde mezi, sice může být v dané situaci pro nás příjemné, ale naše fotografie jsou pak často pouze průměrné a pokud chceme produkovat vyjímečné snímky, nebuďme průměrní a pojďme do extrémů a nebojme se být trochu nervózní.

Do krajnosti nemusíme jít odjezdem do Sýrie a fotografováním nebezpečných konfliktů, občas stačí vstát o něco dřív, sednout do auta, nebo na kolo a jet fotografovat naše oblíbené místo za východu slunce (na pomezí dne a noci). Nedělejme věci napůl a když chceme být blízko, buďme opravdu blízko, když fotografovat v noci, tak ne až když je úplná tma, ale chvíli předtím, když zastavit čas, tak při vážně krátkých časech (např. 1/20 000 vteřiny) či chvíli experimentujme s dlouhou expozicí třebaže nám to zpočátku vůbec nemusí dávat smysl.

Víte, co se říkají automobiloví závodníci: "Pokud máš pocit, že máš vše pod kontrolou, nejedeš tak rychle, jak bys mohl jet." Neboli překonáváním našich bariér (vnitřních či vnějších) rosteme mnohem rychleji, efektivněji a produkujeme skvělou práci v průběhu naší cesty za vítězstvím.

Samozřejmě pro každého z nás je extrémní něco jiného a existují různé výjimky, ale většina fotografií, které často obdivujeme, byla vytvořena v krajních situacích. Já osobně mám pocit, jenž zažívám při pokořování svých "hranic" moc rád a většinou se mi to vyplatilo. Jako například včera:

Před několika týdny jsem dostal nabídku udělat video-rozhovor s jedním z nejlepších svatebních fotografů, který působí převážně v USA. Musím přiznat, že jsem oficiální LIVE rozhovor nikdy nedělal a mohl zůstat ve své pohodlné škatulce textu resp. odmítnout. Bylo mi jasné, že budu nervózní a taky jsem byl. Přesto jsem nabídku okamžitě přijal. A když nám včera naše pracovní rozvrhy dovolily si přibližně 20 minut povídat přes skype, byl jsem tak nervózní a tak nadšený ve stejný okamžik, že jsem pomalu zapomněl, jak mluvit a co jsem chtěl říct. Nicméně jsem rád, že jsem nabídku využil a že se s vámi zde na odcloněno.com blogu budu moct o toto interview (nejen o fotografování svateb) brzy podělit. Také jsem se pak asi deset minut po ukončení hovoru radostí nemohl přestat usmívat. 

Podobně je tomu u samotného focení - když např. jdete po ulici a požádáte člověka, kterého jste nikdy předtím neviděli o snímek, většinou to končí radostí nejen z fotografie, ale hlavně z nové zkušenosti a pokoření vlastních bariér. Nicméně o těchto věcech je snadné mluvit a praxe může být o něčem jiném. Proto jsem si říkal, že bychom mohli uspořádat příší foto misi na téma "portrét kolemjdoucího". Měli byste zájem o zdolání ostýchavosti a pokoření dalších hranic? Dejte mi prosím vědět v komentářích. :)