Hladový fotograf je dobrý fotograf

Nedávno jsem slyšel přednášku jednoho úspěšného člověka, který velkou část svého úspěchu připisoval tomu, že jako malý kluk téměr nic neměl, a tak byl hladový po věcech a hlavně po úspěchu. A tento hlad jej do dnešního dne neustále pohání kupředu, třebaže už vybudoval několik multimilionových firem a mnohým multimiliardovým businessům dělá poradce. Proč má tedy stále hlad? Protože si stanovil cíl tak vysoký, o němž by si mnozí řekli, že je nereálný. On však věří a dělá vše, co je v jeho silách, aby jej dosáhl, bez ohledu na názory druhých. 

Začal jsem nad principem jeho životního příběhu přemýšlet a první, co mě napadlo, bylo tento princip zobecnit. Pak jsem jej ale začal aplikovat na fotografování a při pohledu na vývoj mnohých fotografů i ten svůj jsem si uvědomil, jak skoro každého z nás princip hladu zasahuje. Výjimky samozřejmě existují a já bych zde nerad zbytečně generalizoval. Myslím si ale, že si to dnes mohu dovolit. 

Většinou, když si člověk pořídí svůj první fotoaparát s touhou po poznaní fotografie, fotografuje každou volnou minutu vše od kytiček a krajin po portréty a hvězdy na noční obloze. Má hlad po poznání i úspěchu a zjišťuje, co by ho bavilo a jaký má talent na focení. Tráví tak i mnoho hodin před počítačem upravováním každého snímku, čtením každého článku, posloucháním každého podcastu a sledováním každého videa o focení, kupuje si knihy i výuková foto-DVD. Jeho nadšení ale po několika letech začíná opadávat, protože už více či méně ví, co rád fotografujel i jak na to. Stojí před ním už jen praxe a jeho napínavá cesta za poznáním je u konce. Přemýšlí pak, jestli má smysl pokračovat dál a pomalu přestává mít na fotografování čas a na jeho vybavení se začíná prášit. Vyjímečně jej čas od času vezme na výlet.

Proč se tento scénář u mnohých fotografů odehrává? Důvody má každý jiné, ale nakonec jsou téměř všechny stejné. Když člověk začínal fotografovat, jeho cíl byl stát se dobrým fotografem a v mnoha případech s tím nejlepším vybavením. Avšak jakmile se jím po několika letech stal, všechna jeho skla měly červený kroužek a na tělech měl napsáno 1D Mark IV, zapomněl posunout svůj cíl o něco výš. A protože je racionální, přijde mu zbytečné, aby se snažil dosáhnout něčeho, čeho vlastně už dosáhl, a tak odchází "do důchodu". Jinými slovy přestal mít hlad a jeho fotografovo já pomalu ale jistě začíná chřadnout, až do okamžiku, kdy pro něj fotografování bude jen dávná vzpomínka. Třebaže mu bylo jen 29 let, přestal mít hlad.

Je sice pravda, že když se mu narodilo první dítě, opět fotografoval, jak pominulý. Nicméně to po čase také opadlo a navíc ani narození druhého miminka jeho plamen tolik nerozžahlo. Důkazem toho je mnoho rodinných alb, z nichž je patrno, že fotografovo druhé dítě nemá tolik fotografií, jako to první. A i když se mi teď nechce srovnávat děti s fotografickým vybavením, musím říct, že stejné to je mnohdy i s nákupem nových objektivů, těl, stativů a podobně.

Po zobecnění jsem došel k závěru, že celý problém leží ve špatných a nebo nedostatečně vysokých a následně rychle nasycených cílech resp. ve ztrátě motivace a pak i předčasném ukončení fotografovy kariéry. Nic nového pod sluncem, ale stojící za připomenutí. A tudíž si pamatujme:

Jakmile tělo přestane mít hlad, začíná chřadnout. A proto si nebojme stanovit cíl tak vysoký, že se ostatním bude zdát k smíchu. Ono většinou ani tak nejde o dosažení tohoto cíle, jako o tu dlouhou a napínavou cestu za ním, že?! :)