INTERVIEW: fotograf Marko Mijailovic - otevřené povídání o portrétní fotografii

Dnešní interview je delší, než obvykle, ale o to více přínosné, protože fotograf, se kterým jsem měl možnost “pobavit” se o fotografování se nebojí otevřeně sdílet jeho techniku a přístup k portrétní fotografii, což o něm vypovídá dobré věci nejen jako o člověku, ale i sebejistém fotografovi.

marko-mijailovic.png

Marko Mijailovic je 21 letý fotograf z kanadského Toronta, který opustil školu, aby se mohl vydat na cestu fotografa. Od útlého dětství jej zajímaly fotoaparáty a jeho láska k fotografování postupem stále více nabývala na síle. Marko fotografuje na film, digitálně, crop, střední formát, … přístroj je pro něj pouze nástroj a ne to, o čem tvorba fotografií je.

Co tě inspirovalo k tomu, aby ses stal fotografem?

Už od malička mě přitahovaly fotaparáty. Pamatuji si, jak jsem se díval skrz hledáček starého Pentaxu mých rodičů a jak jsem byl inspirován faktem, že mohu s tímto nástrojem zmrazit čas a zachytit moment vizuálně a navždy. To pro mě bylo a stále je úžasné. A třebaže je to moje původní inspirace, pravděpodobně to není ta pravá, která mě přiměla k tomu, abych se chtěl stát fotografem. Myslím, že moje hlavní inspirace byla schopnost zachytit svět (a vše v něm), jak jej vidím a že já jsem jediný, kdo je schopný ovlivnit výsledný obraz, jak se mi zlíbí. Když se necítím nejlpépe, můj subjekt to reflektuje ať už použitím techniky svícení, úhlem, clonou, post-processingem atd. To je pro mě asi největší inspirací pro bytí fotografem - schopnost ukázat ostatním svět, jak jej sám vidím.

Kdo bys řekl, že tě jako fotografa ovlivňuje?

Aniž bych chtěl znít lacině, musím říct, že mým největším vlivem je život, který může být krásný, ošklivý či někde mezi a mnoho dalších "věcí". Pokud bych ale měl jmenovat někoho určitého, byli by to Testino, Roversi a Leibovitz, kteří jsou mými hlavními foto vzory. Testino byl mým prvním “opravdovým” a stále je. Jeho užití barvy a kontrastu je velkolepé a jeho tvorba je pro mě “živá”, jen čekám, až na mě vyskočí z knihy, časopisu, billboardu a jiného formátu. Jeho subjekty jsou vždy zajímavé a člověk jasně vidí, že je schopen své subjekty zachytit velmi uvolněné a nestrnulé, což je velmi důležité, jelikož bez toho by nebyl schopen fotografovat princeznu Dianu či tucty dalších celebrit. Jednoduše řečeno on zachycuje život krásným způsobem - někdy divoce a sexy a jindy klidně a intimně. Roversiho tvorba je pro mě velmi nadčasová. Jeho fotografie by stejně tak mohly být malby mistra malíře z minulých století. Celá Roversiho tvorba je taková, což jej odlišuje od kohokoliv jiného. Tak trochu záhadná, ale krásná a vyrovnaná kvalita jež vtáhne diváka do sebe. Jeho portréty jsou velmi intimní a delikátní díky skvělému vztahu s jeho subjekty. A nakonec Leibovitz, která ve Vanity Fair a dalších magazínech ukazuje mistrovskou práci se světlem a to často pracuje jen s jedním. Její tvorba má také nadčasovou kvalitu a já sám často nejsem schopen říct, jestli se jedná o malovaný obraz, nebo fotografii. Ona fotografovala každého, podobně jako Testino, zatímco se neustále zdokonalovala. Mám moc rád její transformaci z jejích začátků v Rolling Stone k současné tvorbě. Je to jako noc a den, ale přitom každý ví, že se jedná o Annie. Doufám, že také budu růst, jako ona.

Studoval jsi fotografování formálně ve škole a nebo jsi spíše fotograf samouk?

Třebaže jsem hrdý na to, že mohu říct, že jsem kompletní samouk, přál bych si, abych mohl říct, že jsem fotografování formálně studoval, naneštěstí nemohu. Od útlého dětství jsem měl v ruce fotoaparát a neustále jsem si s ním hrál. Teprve před dvěma lety jsem se ale o fotografování začal zajímat vážněji, pořídil si digitální zrcadlovku od Nikonu a začal se vzdělávat v oblasti fotografování. Je vtipné, že když jsem si koupil první foťák, pořídil jsem si i 50mm f/1.8 objektiv a myslel jsem si, že fotit na f/1.8 je to nejlepší, co mohu udělat. Několik měsíců jsem tedy fotil a pak zjistil, na co vlastně clona je. Všechny fotky z toho období mají tedy takovou “rozmázlou” kvalitu. O několik měsíců později jsem už věděl, co k čemu je a začal jsem se zajímat více o studiovou fotografii a světlo. S pár systémovými blesky a deštníky se má tvorba rázem proměnila, protože najednou jsem byl schopen lépe zachytit tu atmosféru, co jsem chtěl. Naučil jsem se vše pomocí pokusů a omylů a třebaže jsem se přihlásil a byl přijat na prestižní Speos Photographic Institute v Paříži, nemohl jsem z finančních důvodů nastoupit. Rád bych se zúčastnil několika foto kurzů tuto zimu na The International Centre of Photography v New York City, abych se tam, kam chci jít z hlediska techniky focení, dostal rychleji.

Takže se živíš jako fotograf?

Když se podívám na to, kolik času a námahy věnuji focení, musím říct: ANO, ale jakmile to řeknu, cítím se poněkud divně, jelikož zatím nevydělávám tolik, abych se uživil jenom fotografováním. To mě ale nezastavuje a plánuji dělat, co dělám a časem se tím doopravdy živit.

Co tě inspirovalo k fotografování portrétů?

Myslím, že mojí hlavní inspirací k tomu, abych začal převážně fotografovat portréty je krása v pozadí předností mých subjektů. Když jsem si poprvé začal pohrávat s focením, nemohl jsem portréty vystát a byly pro mě úžasně nudné. Preferoval jsem focení krajin, makra a dalších zajímavých věcí jako třeba aut. Zanedlouho jsem ale zjistil, že, kromě krajin, jsou všechny ty předměty “prázdné”, bez opravdového významu. A navíc všechny tyto věci tu budou, dávno poté, co my odejdeme. Pustil jsem se do fotografování rodiny a přátel a brzy poté i náhodných lidí a modelek. Každý člověk je nesmírně odlišný od druhého z pohledu osobnosti i fyzického vzhledu. Absolutně mě fascinuje, když mohu zachytit člověka a jeho osobnost, na fotografii, která tu zůstane i poté, co tu fotografovaný s námi už nebude. Lidé chtějí být pamatováni. Já jim s tím pomáhám a zároveň uspokojuji moji posedlost s focením lidí. Portrétování někoho je podle mě mnohem náročnější, než jakákoliv jiná foto-aktivita, protože musíš fotografovanou osobu uvést do stavu, kdy mu nevadí tvoje přítomnost s fotoaparátem a kdy můžeš zachytit jejich “opravdovou” osobnost. O to se nemusíš starat, když fotíš krajinu, brouka, auto atp.

Moc se mi líbí, jak lidé na tvých fotografiích mě vtáhnou do snímku a “nutí” mě se na ně dlouze dívat, jak toho dosahuješ?

Zaprvé, děkuji! To rád slyším, že mé fotografie shledáváš natolik podmanivé, že jim věnuješ více než jen krátký pohled. Lidé často fotografie přecházejí, aniž by se opravdu podívali na hlavní subjekt. Řekl bych, že jednou věcí, kterou jsem se naučil od mých vzorů je schopnost opravdu “kliknout” s mými subjekty. Pokud to při focení “nejiskří”, dobrá fotka z toho nebude, a tak když je potřeba, podřídím se svému subjektu, aby se cítil jako doma. Snažím se být přátelský a vtipný, jak to jde, aby můj subjekt byl klidný a uvolněný. Musím říct, že tento přístup zatím neselhal, a protože jsou lidé před mým objektivem uvolnění, tak tě to, si myslím, “nutí” dlouze se na ně dívat. Kdybych nezachytil jejich skutečnou osobnost, viděl bys pouze jejich "pózu", kterou mají, když se běžně fotografují a ty bys asi takovou fotku přešel. Pokud je člověk na fotografii sám sebou, automaticky tě přitáhne a máš nutkání dívat se déle a poznat fotografovaného více. V krajním případě, když mám pocit, že jsem někoho opravdu nezachytil, tak jeho fotku nevystavuji. Mým cílem je zachytit divákovu pozornost o trochu déle. Každý subjekt je zajímavý.

To je velmi dobře řečeno, mohl bys pro mě ještě shrnout co by měl fotograf dělat, aby před ním lidé byli uvolnění?

Je to opravdu o prvním dojmu a být milý, vstřícný a mít smysl pro humor vždy pomáhá. Také rád svému subjektu ukazuji mé skutečné já a když mě vidí, sám je najednou velmi uvolněný.

Řekl bys, že je rozdíl fotografovat ženy a nebo ženy?

Nemohu říct, že bych si všiml nějakého rozdílu mezi nimi. Pokud něco, tak muži jsou překvapivě lepší ve sdělování emocí než ženy.

Co je důležitější fotograf nebo jeho vybavení?

Bez pochyb fotograf je nesrovnatelně lepší než vybavení. Je to mnohem více o vizi a fotografově oku než o vybavení, které používá. Vybavení není nic víc než nástroj, který nám umožňuje vyjádřit naší vizi. Každý foťák umí fotit, ale ne každý fotograf umí vytvořit moment, který stojí za fotografii. Ztracení se v tělech, objektivech, světlech atd. s sebou přináší pouze jednu věc... plýtvá časem, který bys mohl strávit fotografováním a zlepšováním se. Už dva roky používám svůj první “opravdový” fotoaparát (Nikon D90) a nemám touhu po něčem jiném. Ostatní fotografové mě vždy přemlouvají, abych si pořídil něco s lepším senzorem, ISO citlivostí, full frame atd. atd. Připadá mi to pošetilé. Je pravda, že to jsou výhody, ale mně opravdu nestojí v cestě ve vyjadřování mé vize. Z vlastní zkušenosti vím, že často právě ty nejlevnější fotoaparáty člověku dají ten nejvhodnější efekt. Jsem zastáncem spontaneity ve fotografiích a kromě nějakých photoshop triků, nic to doopravdy neudělá tak jako levná stará Holga, Diana atp. Vždycky lidem říkám, není to o fotoaprátu, ale o fotografovi.

 

Zaujaly vás fotografie dnešního fotografa? Více jeho skvělých fotek najdete na: http://www.flickr.com/photos/markoandmarko

Najdete jej i na tumblr nebo 500px a samozřejmě i jeho osobním webu mrkmfoto.com.

© Copyright Marko Mijailovic 2011 Všechna práva vyhrazena pro všechny fotografie v tomto článku.

klikněte pro více informací o tomto projektu a pro již publikováné rozhovory

Stojí toto interview za TWEET twitteru, LIKE na facebooku či +1 na Google+? Tlačítka jsou kousek níž vlevo.