INTERVIEW: fotograf John Cornicello - "Přemýšlej o vybavení předtím, než začneš fotografovat a zapomeň na něj, když fotíš."

Nad dnešním interview jsem váhal, jestli jej nechat v plném rozsahu, nebo jej zkrátit. Je totiž opravdu dlouhé! Nicméně jeho obsah není nudný a dle mého názoru je přínosný každému fotografovi. Osobně jsem se z povídání si s dnešním fotografem naučil více než z jakékoliv knihy či kurzu o fotografování. Pokorně si toho vážím a jsem silně přesvěčen, že i vy z něj budete benefitovat. Publikuji tedy naši konerzaci ve (spíše více něz méně) plném rozsahu. Enjoy!

fotograf-john-cornicello-interview-rozhovor-odcloneno-08.jpg

John Cornicello je fotograf s více než 30 letou praxí ve fotografování. V současnosti působí ve městě Seattle, WA, USA. Je znám převážně pro jeho portréty a akty. Jeho pohled na fotografování není obvyklý a otevírá oči každému fotografovi. Také jste jej mohli vidět při sledování workshopu fotografa jménem Jeremy Cowart na creativeLIVE, kde mu dělal asistenta a jak jsme viděli měl odpověď na každou otázku o focení. :) Také se účastnil skvělé akce Help-Portrait 2010 v Seattlu.

Proč jsi se rozhodl stát se fotografem?

Je to složitější otázka, než se zdá. Pro mnoho fotografů je to, když vidí jejich první fotografii, jak se zjeví ve fotomisce s vývojkou. Tak to u mě nebylo, i když to tak asi mělo být. Jiní fotografové také mluví o tom, že začali, aby “na to balili holky”. To u mě nešlo, já začal fotit při studiu na chlapecké škole. Vše, na co jsem schopen si vzpomenout je to, že spolužák měl 35mm fotoaparát a já, když jsem jej viděl, říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Předtím jsem měl Polaroidy a taťkův Kodak Dualflex. Teď, když nad tím přemýšlím, vzpomínám si, že jsem si také hrál s 8mm kamerou předtím, než jsem šel na střední školu. Také jsem si stavěl modely aut před zajímavá pozadí, která jsem našel doma a fotografoval je. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale myslím, že to je hlavní příčina toho, proč jsem zpočátku, po ukončení vysoké školy, fotografoval zátiší v mých prvních krocích po cestě profesionálního fotografa.

Na střední škole jsi nefotografoval?

Na střední jsem dostal foťák Hanimex Praktika SLR pravděpodobně s 50mm objektivem a vestavěným selenovým expozimentrem. Nedlouho poté jsem si pořídil 400mm f/5.6 objektiv od firmy Spiratone. Chvilku poté byl můj “kit” ukraden ze školní temné komory a já ztratil zájem o focení. A začal jsem dělat muziku. Hrál jsem na keyboard v některých místních kapelách. Ale asi po roce jsem se rozhodl požádat o nový fotoaparát k Vánocům. Taťka trochu váhal s ohledem na to, že můj předchozí byl ukraden, ale nakonec rodiče svolili (vždy byli skvělí v tom, že mě nechali dělat svá vlastní rozhodnutí). Dostal jsem Canon FTBn se třemi objektivy 28mm, 50mm a 135mm, což mi stačilo v průběhu střední a začátku vysoké. Samozřejmě jsem si pořídil 400mm objektiv hned, jak to bylo možné - tehdy se zdály být COOL.

Tomu rozumím :) takže jsi pak šel studovat fotografování na vysokou školu?

Když přišel čas na vysokou, díval jsem se spíš na školy zabývající se hudbou, jako je například Berklee College of Music v Bostonu. Opravdu mě zajímala elektronická hudba. Pravděpodobně jsem neměl hudební nadání pro Berklee, ale zdálo se to být zajímavé. Místo toho jsem pak našel bližší školu - Ramapo College of New Jersey, která měla modulární Moog syntezátor a byla finančně dostupná (neměli jsme moc peněz). V prvním roce jsem navštěvoval jenom hodiny o hudbě. Ale bylo tam také fotografické oddělení na fakultě současného umění. Dvá učitelé, které si pamatuji byli David Freund - umělecký fotograf - a Ed Scully - technicky zaměřený chlap. Přihlásil jsem se na některé hodiny s oběma, ale zjistil jsem, že mě tehdy ještě moc nezajímala umělecká stránka fotografování. A mimo jiné jsem zjistil, že Ed byl skvělý mentor a druhý rok jsem už skoro neměl jedinou hodinu o hudbě a vrhnul jsem se do focení. Ed byl tvrdý učitel s minulostí v armádě - myslím, že byl u námořnictva. Byl velmi kritický, avšah mi vštípil koncepty, které používám dodnes. Vzpomínám si, jak se jeden student ptal, proč Ed nikdy nikoho nepochválil, na což mu další student odpověděl, že je příliš unaven od toho, jak nás kope do zadku. To mi ale vyhovovalo. Časem jsem postoupil k Canonu A1 a Dual Lens Reflex Mamiya C220 (jediný středoformátový fotoaparát, který jsem kdy měl) a dokončil školu.

A po škole do zaměstnání?

Ano, šel jsem na úřad práce v New York City a tam mi domluvili pohovor u zasilatelské služby Kranzten-Gould na 23rd Street západné od 10th Avenue. Ukázalo se, že člověk, který se mnou dělal pohovor byl někdo, koho jsem znal z Ramapo. Začal jsem tam tedy pracovat jako asistent fotografa, jenž používal velkoformatové (11x14, 8x10, 4x5) fotoaparáty a fotil zboží pro katalogy Montgomery-Ward. Docela jsem tomu propadl a na chvíli přestal používat maloformátové foťáky. Po několika měsících asistování jsme se ještě s jedním asistentem domluvili, že si podáme žádost jako fotografové u jiného katalog studia, kde jsme pracovali asi rok a nakonec se rozhodli otevřít si vlastní studio. Myslím, že teď už jsem se stal fotografem.

Připadá mi, že hudba hraje významný part v tvém životě. Hraje hudba významnou úlohu i v tvém fotografování? Jsi inspirován hudbou?

Nejsem si jist, jestli se úplně překrývají. Baví mě fotografovat muzikanty a jiné umělce, ale kolikrát, když pracuji s někým na portrétu, úplně zapomenu pustit hudbu na pozadí.

Čím více nad tím přemýšlím, musím říct, že hudba a fotografování jsou pro mě dvě oddělené věci. Hudba, kterou mám rád, mi dává energii a pocit toho, že bych nejraději stál na pódiu a hrál ten song sám. Mám doma hudební pokoj a mám pokoj i pro fotografování, které se nepřekrývají.

Nezmínil jsem to předtím, ale na nějaký čas jsem opustil fotografování i hudbu kvůli nějaké novince zvané osobní počítač. Začalo to s Comodorem 64, který jsem používal na databáze klientů a kontaktů na ně, na účty atp. Trávil jsem mnohem více času s těmito databázemi, než s fotografováním. Několik fotografů, kterým jsem tehdy asistoval mne najímali na tvorbu těchto databází. Pak jsem si pořídil PC-compatible a objevil Aldus PageMaker a začal sázet text vedle tvorby databází. Odešel jsem z foto studia v NYC a vrátil se zpět do New Jersey a pracoval v pár reklamních agenturách. Pak jsem založil s několika přáteli vlastní kancelář na sazbu textu. V tomto období jsem měl pouze 35mm kompakt a Casio keyboard. Cokoliv jsem četl bylo o počítačích a většinu mého času “na hraní” jsem si hrál s počítači. To mě dovedlo k přestěhování se do Seattlu, WA, kde jsem ve společnosti Thunder Lizard Production pracoval na PageMaker konferencích. Vím, že to je trochu mimo téma, ale krátce po přestěhování se do Seattlu jsme začali dělat i Photoshop konference. Byl jsem také součástí Aldus a Adobe v jejich fórech na CompuServe a AOL. Poté, co mi byl představem Photoshop jsem se opět začal zajímat o fotografování. Dva lidé, se kterými jsem pracoval v Thunder Lizard - Steve Roth a David Blatner - napsali knihu Real World Scanning a požádali mě, abych je vyfotil na zadní stranu jejich knihy. Po několika měsících jsem opustil Thunder a začal pracovat pro Adobe, kde jsem zabezpečoval chod jejich online komunit a social networking - třebaže jsme tomu tak před 16 lety neříkali. (V současnosti stále pro Adobe dohlížím na jejich online fóra.)

Od teď jsi tedy opět spěl k fotografování?

Po několika letech jsem se začal zajímat o místní uměleckou komunitu v Seattlu a zapadl do skupiny zvané Cirque de Flambé, což je ohnivý cirkus, který začal na festivalu Burning Man. Také měli kapelu, která hrála originální hudbu, do které jsem se zamiloval. V určitém bodě jsem si došel koupit nový keyboard, začal se objevovat na jejich zkouškách a stal se součástí kapely. Bylo to skvělé, ale také náročné, protože jsem chtěl hrát i je fotografovat. Po chvíli jsem si uvědomil, že fotografování je pro mě důležitější. Přinejmenším jsem měl v tomto oboru mnohem více znalostí a talentu. Odůvodnil jsem si to tak, že toto hraní je pomíjivé. Byli jsme jenom součástí zážitku, který skončil, jakmile byla show u konce. Na druhou stranu s fotografováním jsem vždy měl dlouhotrvající dojem, ke kterému jsem se mohl vrátit. V této době cirkus pomalu začal mizet a mnoho z nás přecházelo do kabaretního a varieté festivalu zvaného Moisture Festival. Hrál jsem tam pár let v kapele a také začal fotografovat, když jsme nehráli - měli jsme tam i hostující kapely. Jednou jsem dokonce zkusil fotografovat, když jsem hrál na jevišti - to bylo období, kdy jsem si uvědomil, že jsem zpět u focení. Moisture Festival teď začíná svůj osmý ročník a já jsem vedle Marka Gardinera a Michelle Bates (známé také jako “Holga Queen”) jedním ze tří oficiálních fotografů. Nicméně to mi nestačilo a tudíž jsem začal budovat studio a nakupovat vybavení, abych mohl tvořit portréty, akty a promo fotografie.

Dívajíce se na tvé fotografie jednomu neunikne, že jsi fotograf lidí, co tě k tomu přivedlo a co tě na focení lidí nejvíce baví?

Nejsem si jistý odkud to přišlo, jak jsem poznamenal, začal jsem s komerčním fotografováním zátiší, nepracoval jsem s mnoha modelkami až na nějakou nohu nebo ruku čas od času. Pro přátele jsem fotil občas nějaký ten headshot, ale nic velkého. Po mé foto přestávce jsem fotil cokoliv kolem mě. Dříve jsem se považoval za nesmělého a tichého introverta, ale jak jsem se začal pohybovat kolem umělců v Seattlu, vše se změnilo. Byl jsem obklopen skvělými osobnostmi, krásnými lidmi a úžasnými umělci. Fotografoval jsem tedy každého kolem. Poté, co můj kamarád založil společnost zde v Seattlu zvanou Utilikilts a plánoval jejich první výroční párty, požádal mě, jestli bych mohl přijít a vyfotit několik snímků. Měl jsem nějaká světla, ale nebyl jsem si jistý jak s filmem a dodáním portrétů hostům. Pořídil jsem si tedy svou první digitální zrcadlovku Canon D30. Potom jsem začal být zván na párty, abych fotografoval. Fotil jsem tedy HODNĚ lidí a začal být známý díky tomu.

Když jsem s tím začal, nevěděl jsem moc o svícení lidí, ale naštěstí se mi dařilo s náhodným rozmístěním světel v malé místnosti, kde jsem měl fotografovat. Také jsem se díval kolem na práci ostatních fotografů a nelíbilo se mi, co jsem viděl. Často používali “copy stand” čimž nazývám svícení scény s dvěma deštníky tvořící “ploché” světlo (jak kopírka, pozn.red.). Začal jsem tedy číst vše, co jsem mohl o fotografování a světle. Občas si říkám, že jsem mnohé knihkupectví držel nad vodou, jelikož jsem si vybudoval sbírku více než 350 různých knih o focení (individuální portfolia, “jak na” série, kompozice, svícení etc.).

Moje schopnost svítit byla čím dál lepší, naučil jsem se všechna pravidla, abych je mohl porušit a věděl proč je porušuji. Poznal jsem mnoho lidí, více lidí znalo mě a začal jsem si zvát umělce do studia a dělat fotky jiné než z živých představení. A to dále rostlo.

Čím nebo kým jsi inspirován a co tě baví?

Inspirace? Ostatní fotografové: Edward Weston, Ruth Bernhard, Richard Avedon, Arnold Newman a jim podobní.

Co mě baví? Rád trávím čas s mými subjekty, které fotografuji. V průběhu minulého roku jsem dokončil “Friends” projekt, pro který jsem začal zvát a fotografovat mé facebook přátele do studia, aby se mnou strávili trochu “skutečného” času.

Pro mě je fotografování hlavně o procesu, třebaže produkt je také důležitý. Užívám si interakcí s mými subjekty i čas strávený vybíráním oblečení a rekvizit - v podstatě celý proces tvoření snímku. To, že pak vytvoříme krásnou fotku je už jenom třešnička na dortu. Občas ani nemám pocit potřeby vidět fotografie poté, co jsem je vyfotil. Byl to ten zážitek, který pro mě byl důležitý. Nicméně si nejsem jistý, jestli by moje subjetky s tímto přístupem souhlasily, přecejen by mohli radši chtít fotky.

Moc se mi líbí ta část o důležitosti procesu a zážitku z focení, nicméně vzpomínáš si na první fotografii, kterou jsi vytvořil a kterou když jsi spatřil, takřka ti vzala dech?

Prvně jsem si myslel, že to bude těžká otázka, ale téměř hned jsem si vybavil fotografii, kterou jsem vyfotit na střední škole, když jsem fotil běžce. Nevím, jestli to byl sprint, překážkový běh či dlouhá trať. Pravděpodobně sprinter, kterého jsem vyfotil u cílové čáry. Fotografie vytvořena pomocí 400mm objektivu ukazovala jeho obličej plný determinace. A abych byl cliché: moje oblíbená fotka je ta, kterou vytvořím příště. Nicméně proces bude opět důležitější než samotná fotka.

Řekl bys, že ti přítomnost na flickru byla nápomocná?

Ano, myslím, že mi flickr pomohl. Ve stejné době, kdy jsem se připojil k flickru jsem se také stal členem mého prvního fotoklubu a ačkoliv nemám rád kritizování fotek a soutěže v těchto klubech, pomohlo mi to více se zaměřit a být opatrnější na to, jak komponuji mé fotografie a věci tomu podobné. Facebook mi také pomohl. Flickr je pro mě více o ukazování fotek ostatním fotografům. Na facebooku dostávám feedback od lidí, kteří jsou na snímku či od potenciálních zákazníků. V posledním měsíci jsem trochu upustil od facebooku a flickru a zaměřuji se více na můj blog http://blog.cornicello.com. V budoucnosti bych rád učil a dělal mentora.

To zní skvěle. Je zde něco, na co máš pocit, že jsem se tě nezeptal a co bys rád dodal?

Další věci pro mě důležité jsou koncepty, fotografie není jenom o vybavení. Můžeme vytvořit skvělé portréty pomocí dostupného přirozeného světla. Ale měl bys znát své vybavení, které používáš. Přemýšlej o vybavení předtím, než začneš fotografovat a zapomeň na něj, když fotíš. Interakce s tvým subjektem je to, co je důležité. Umožni mu, ať se cítí pohodlně a neschovávej se za foťákem. Foť, Foť a Foť. Je to jako divadelní hra - zkoušej, zkoušej, zkoušej a pak jdi na scénu a ukaž, co umíš.

Nemluvili jsme o mých fotografiích, které fotím s iPhonem. Opravdu si užívám focení s ním a hodlám se mu do budoucna věnovat více.

To je pravda. :) Proč máš iPhone tolik v oblibě a co je podle tebe ta nejlepší věc na focení s ním?

Od té doby, co jsem si pořídil mobilní telefon s fotoaprátem, jsem byl uchvácen, ale zpočátku jsem neměl žádný datový plán a bylo složité dostat fotky z telefonu. Poté, co můj původní operátor přestal fungovat, skočil jsem k iPhonu. Začal jsem s 3GS, který měl dobrý foťák a mohl ostřit. Měl jsem jej všude s sebou a fotil také všude. Jsem spíše “tele-foto fotograf”, mám rád objektivy spíše na jejich delší straně (100-200mm), a protože tento telefon je pěkně široký, dívám se s ním na věci jinak. Také odnímá možnost významně kontrolovat výslednou fotku, což přínáší focení bez starostí. Obvykle můžu zahodit všechny technické starosti, které mám, když držím SLR. iPhone pravděpodobně z 90% nahradil můj kompakt Canon G10, třebaže jej obvykle mám s sebou. Na setu iPhone obvykle vytáhnu z kapsy a fotím také s ním, když si vzpomenu, dává mi nový úhel pohledu.

Osobně už kompakt vůbec nepoužívám a nahradil jsem jej iPhonem. Upravuješ fotky rovnou v telefonu nebo post-processing probíhá na počítači v Apple Aperture nebo Adobe Lightroom?

Mám kolekci aplikací, které pravidelně používám na post-processing. Začínám s PhotoForge, pak podle potřeby TiltShiftGen, potom přidám svůj watermark ve PhotoMarkr a pomocí BestCamera přidám rámeček a uploaduji na facebook a twitter. Někdy si s fotkou pohraji v Adobe Lightroom. Co je to Aperture??? (sorry, I work for Adobe).

 

Zaujaly vás fotografie dnešního fotografa? Více resp. mnoho a pak ještě trochu víc jeho skvělých fotek najdete na: http://www.flickr.com/photos/johncornicello/ http://www.flickr.com/photos/cornicello

Určitě se také podivte na jeho skvělý blog plný užitečných informací a nebojte se mu nechat komentář s vašim názorem:  http://blog.cornicello.com a portfolio: http://johncornicello.com.

© Copyright John Cornicello 2011 Všechna práva vyhrazena pro všechny fotografie v tomto článku.

klikněte pro více informací o tomto projektu a pro již publikováné rozhovory

Stojí toto interview za TWEET twitteru či LIKE na facebooku? Tlačítka jsou kousek níž vlevo. :)